Listopad 2017

Jak já jsem šťastná, že ty knihy mám

2. listopadu 2017 v 1:05 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Mám opět náladu se rozepsat o tom, jak vlastně miluju knížky a jak jsem šťastná, že je mám. Ono nejspíš bude těžké se z toho všeho vypsat, protože co se týče knih, mám toho v hlavě hrozně moc. Když jste knihomolem a milujete knížky, v myšlenkách jsou stále s vámi. Přemýšlíte nad knihou, kterou zrovna čtete, nad jejími postavami, nad tím, co se tam děje a co je možné, že se bude dít dál. Také přemýšlíte nad tím, co budete číst dál, co už jste přečetli, knihy mezi sebou navzájem porovnáváte. Pokud jste knižní bloger, dumáte nad tím, o které stojí za to napsat a o které z nich by bylo lepší pomlčet nebo před ní naopak varovat ostatní nějakou negativní recenzí. A tohle na tom právě miluju, buduje se ve vás neuvěřitelně bohatý vnitřní svět, který vás činí šťastnými. A pozor, pokud najdete stejně zapáleného člověk do knih, můžete tyto své světy společně sdílet! Takových lidí si opravdu moc vážím a jsem vděčná za to, že díky sociálním sítím a všem knižním instagramům a blogům, nikdy nemáte pocit, že jste v tom sami.

Je pravda, že jsem několik let dumala a stále jsem nevěděla, co by bylo přesně to, co bych chtěla dělat. Stále jsem si namlouvala, že bych jednou taky chtěla být spisovatelka, že po tom přeci touží každý knihomol a je to vysněná profese. Po nespočtu přečtených knih, které mám na kontě a vlastním prozření, kdy při studiu Literární akademie jsem se přistihla, že se do psaní vlastně nutím a vůbec mě to nenaplňuje, jsem došla k tomu, že o knihách chci psát. Ne psát je samotné, protože to zkrátka není nic pro mě. Zamýšlet se nad příběhy, hodnotit je, utvářet si na ně názor, hledat v tom napsaném smysl, koukat se skrze všechny ty skryté významy. Objevovat nepoznané žánry, opět se navracet k těm, které mám nejraději. Beru to jako opravdové a nefalšované štěstí, že jsem se v něčem takhle našla a že mě něco dokáže takhle naplňovat.

Už jen ten pocit, když si vybírám novou knihu nebo když zjistím, že od mého oblíbeného autora má vyjít něco nového. Nebo taky ten pocit, když je autogramiáda a já můžu mít výjimečnou knížku podepsanou od autora, který ji stvořil. A pak taky to, že můžu být součástí book clubu a debatovat se současnými českými spisovateli o jejich čerstvě vydaných knihách. To je k nezaplacení. Pro mě je rovněž moc důležité mít přátele, kteří vás chápou a můžete s nimi vést intelektuální debaty o knížkách a to společné nadšení, já to prostě miluju! Věřím tomu, že ne všichni toto pochopí, ne všichni uvidí v knihách to, co já. Samozřejmě se najdou tací, kteří si budou říkat, jak jsem divná, když mám přehled téměř o všech knižních novinkách a o čem vlastně jsou. Ale upřímně? Je mi to jedno, já si něco takového užívám naplno a už několik let mě to taaaaak baví a doteď nepřestalo a mám takové tušení, že ani nikdy bavit nepřestane. Knihy jsou zkrátka láska na celý život.



Fotku jsem si vypůjčila ZDE, přímo z blogu Martinusu, kde je zprostředkovaný jeden z mnoha Book clubů. Sice se netvářím moc nadšeně (já jsem ta v černém tričku, pro ty, kdo netuší :D), ale líbí se mi, jak je zachycená atmosféra přímo při debatě o knize. Zrovna tento večer se řešila úžasná kniha Leopardí kožich od Hany Kolaříkové.

A tohle je jednoduše můj svět. Našli jste se v nějakých bodech, o kterých se tu zmiňuji? V jakých a proč? Zajímají mě vaše postřehy!

Infinity