na Blog.cz

Odstartovalo to před pár lety. Začala jsem si knihy kupovat, protože jsem toužila je vlastnit. Co je pro mě knihomola lepší pocit, než mít vlastní knihy ve své krásné knihovničce? Jenže nastává tu jeden velký problém. Těch knih už je příliš a já mám takové podezření, že je brzy nebudu mít už kam dávat. Největším úskalím však je to, že s nakupováním knih nedokážu přestat. Když si půjčuju knihu z knihovny, mám k ní takový chladný vztah, protože vím, že už ji brzy nebudu vlastnit a bude jednoudše pryč a to mě prostě deprimuje. U nakoupených knih vím, že jsou jen moje a mohu se k nim dostat kdykoli jen budu chtít. Někdy je to risk, kupovat si knihu, aniž bych věděla, že se mi bude opravdu líbit. Ja ale sázím na jistotu a vybírám si knihy, u kterých tuším, že se mi líbit budou a tak to většinou také je.

Probíhá to vždycky tak, že mám v hlavě seznam knížek, o kterých vím, že je jednoduše musím vlastnit a dokud je opravdu nemám, jsem celá nesvá a nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco schází. Pak ale přichází další pro mě nepochopitelná věc. Když už mám všechny vytoužené knihy a mám na chvíli pokoj, jdu stejně do knihovny a tam si napůjčuju další várku knížek, protože jsem nejspíš už úplně nemocná a tohle je jasná diagnóza. Mám doma zhruba 80 nepřečtených knih a ty chudinky čekají, až si jich budu konečně všímat. Jenže nee, já prostě nemám nikdy dost a věřte mi, hrozně mě to štve, chtěla bych tu nenasytnost v sobě nějak zastavit, ale to nejde. Zatím jsem nepřišla na to, jak z tohoto začarovaného kruhu ven. Nejspíš si myslím, že když si vytoužené knihy nekoupím nebo nepůjčím hned, asi mi utečou a už je nikdy v životě neseženu nebo vážně netuším, kde je chyba.

Myslím si, že mě jednou to moje obrovské kvantum knih zavalí a až potom si uvědomím, že je správný čas přestat s touto mou posedlostí. Všem je nám však jasné, že se tak nikdy nestane a já budu stále vesele nakupovat další a další nové knihy.

Toto téma mi v hlavě leží už opravu dlouho. Nevím, kdy přesně nastal ten zlom, ale mám takový pocit, že to bylo v té době, kdy jsem začala objevovat všechny knižní blogy a začala jsem být knihami posedlá. Můj seznam knižních blogerů, které pravidelně čtu stále narůstá, takže se mi stává, že jsem všemi možnými recenzemi úplně zahlcená. Pravdou je, že mě to moc baví číst a už mám své stálice, u kterých vím, že když napíšou negativní recenzi na nějakou knihu, automaticky se jejímu přečtení vyhýbám. Opravdu jen výjimečně po takové knize sáhnu. Přivádí mě to ale k myšlence, zda je to tak vůbec správně. Připadá mi, že tímto způsobem stále selektuji, co si musím přečíst a čemu nedám šanci vůbec. Myslím si, že je to tak správné z toho důvodu, že vycházejí stále nové a nové knihy a já si tak můžu vybrat, které za to opravdu stojí a která ne. Špatně je to podle mě proto, že tak můžu přijít o četbu knížky, která by se mně osobně mohla líbit a já jí ani nedám šanci, jen kvůli negativním recenzím.

Dřív jsem přišla do knihkupectví a knihy jsem si vybírala tak, že jsem si četla anotace a dala jsem na svůj instinkt, která kniha by mě mohla opravdu zaujmout a tu jsem si také koupila. Teď je to tak, že přijdu do knihkupectví a rovnou mi v hlavě šrotují myšlenky jako: tak na tuhle knihu jsem četla skvělé recneze, tu bych si chtěla přečíst. V druhém případě: tak tahle měla hodnocení jen 60%, ta určitě nestojí za koupi a jen kolem ní projdu a automaticky ji odepíšu. Kompletně se mi tedy změnil přístup k nakupování knih a myslím si, že se jen tak nezmění.

Myslím si, že knižní blogy jsou úžasná věc, proto jeden taky píšu, ale často nám až moc usnadňují výběr toho, co chceme a necheme číst. Samozřejmě, je to o individuálním přístupu a vím, že bych neměla být tak lehce ovlivnitelná, ale když mám s mými oblíbenými knižními blogery podobný vkus, automaticky jim věřím, že když nějakou knihu pochválí, musí být super a naopak.

Kniha Buzíčci mě zaujala už nějaký ten pátek zpátky, ale stále jsem její četbu odkládala a až teď nastal ten pravý čas si ji přečíst. Když jsem ji zahlédla v knihovně, věděla jsem, že tentokrát se do ní už musím pustit a zjistit, jaká vlastně je. Četla jsem o ní samé kladné recenze a to mě samozřejmě také hodně ovlivnilo a věděla jsem, že mě čeká skvělý čtenářský zážitek. Přesně to mi tato kniha také nakonec dala.

Dalším poznatkem je, že mě to poslední dobou čím dál tím víc táhne k české literatuře, protože při každé přečtené knize od českých autorů se mi stále potvrzuje, jaké jsou to literární skvosty. Jan Folný toto potvrdil svou knihou, která mě chytla již od prvních stránek a kdykoli jsem měla volný čas, hltala jsem stránku za stránkou, povídku za povídkou.

Anotace: Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou "stejní lidé jako ostatní", nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové "jsou".