Posedlost - povídka

23. března 2016 v 20:36 | Infinity |  Jednodílné
Už dlouho se tu neobjevilo žádné mé literární dílko, nějaká povídka. Vzpomněla jsem si, že stále mám uloženou svou klauzurní povídku, s kterou bych se s vámi chtěla podílet. Je to neskutečná nostalgie na školu, kterou jsem studovala. Pamatuji si, kolik času jsem nad psaním strávila a jak jsem poté měla obrovskou radost z dokončené práce. Povídka je poněkud delší, ale to vám snad vadit nebude. Nese název Posedlost. Na mé poměry celkem drsné téma, ale i tak jsem dodnes celkem spokojená s výsledkem.

Posedlost


Nejistota. Strach. Už přes dva týdny se Sandra nedokázala dotknout kliky od vchodových dveří. Venkovní svět pro ni představoval nejhorší noční můru. Den co den jí volalo neznámé číslo. Když mobil zvedla, slyšela jen zrychlené dýchání. Nic víc.

Vim, kde te najdu. Sleduju te uz dlouho.

Zpráva za zprávou se zobrazovaly na displeji jejího telefonu.

Ty si myslis, ze se mi schovas? Jsi naivni chudinka.

Ztichlý byt narušil zvonek u dveří. Sandra sebou vyděšeně trhla. Má se zeptat, kdo je za dveřmi nebo počká, až zvonění ustane? Co když ten šílenec zjistil, kde bydlí? Co když je to někdo, koho moc dobře zná?

Přerušované zvonění ztichlo a ozvalo se silné zabouchání.

"Sandro, otevři, co to s tebou sakra je?!"

"Mami, jsi to ty?" oddychla si a rozběhla se ke dveřím.

"Bože, jak to vypadáš?" vykřikla její matka ustaraně. Odpovědí jí byl Sandřin strhaný výraz. "Já nevím, kde začít. Nechci o tom mluvit."

Posadila se na vzorovanou sedačku, objala si rukama kolena a přitiskla je až k bradě.

"Vždyť víš, že se mi můžeš se vším svěřit. Celá se třeseš. Přinesu ti něco k pití." Když nahlédla do lednice, zjistila, že je prázdná. Zhrozila se: Co se tu proboha děje?!

"Sandro, tvoje chování není normální. Neozvala ses mi už čtrnáct dní, vypadáš jako mrtvola a nemáš ani co jíst." Matka svou dceru vždy ochraňovala, znamenala pro ni všechno. Cítila se bezmocně, když viděla, jak je Sandra někde úplně jinde. Uzavřená ve svém světě, daleko od reality. Vystrašená, neschopná cokoliv říct.

"Vstávej, jdeme na nákup!" Podala ji bundu a tíživá atmosféra v pokoji se na chvíli rozplynula.

Sandra díky matce dokázala konečně vyjít ven ze svého bytu. Věděla, že musí následující den jít zase do práce. Rozhodla se ignorovat veškeré hovory a výhružné zprávy. Bylo jí však jasné, že takové odhodlání, jak rychle přišlo, tak stejně rychle odejde.


Nepochopený. Bezvýznamný. Už přes dvacet let žil se svým otcem. Matka je opustila a nechala na pospas osudu. Naučila ho, že lidem se nedá věřit. Vážil si jen dvou lidí. Jedním z nich byla Sandra. Miloval na ní všechno. Byly chvíle, kdy ji sledoval a pouhý pohled na ni si uchovával v mysli. Bylo to, jako by si v hlavě vytvořil fotku, kterou si neustále připomínal. Myslel na její dlouhé blonďaté vlasy, ladnou postavu, plné rty a modré oči, které se na něj nepodívaly, i když po tom tolik toužil. Když mu zvedla jeden ze stovky telefonátů, její hlas ho dostával do extáze. Ona vlastně ani netušila, že existuje.

Když se Sandra přistěhovala, okamžitě po ní zatoužil. Ačkoli ji celý rok potkával na chodbě, nedokázal na ni promluvit. Pokaždé, když se míjeli na chodbě, Sandra mu jen zdvořile odpověděla na pozdrav, ale sotva na něj pohlédla. Jeho posedlost vzrůstala každým dnem. Věděl, že výhružné SMS a telefonáty bez odpovědi nestačí. Čekal na příležitost, kdy jí bude moct dokázat svou lásku. Při této myšlence se široce usmál.


Práce. Známé tváře, ruch, spousta zmeškaných povinností. Sandra se nedokázala zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Pokaždé, když uslyšela zvonění telefonů kolem, ztuhla strachy. Nebyla připravená čelit realitě. Chtěla utéct. Kolegové poznali, že s ní něco není v pořádku. Nechtěla se s nimi bavit. Toužila jen po samotě. Nikomu kolem sebe nevěřila.

Ale copak lasko? Ty ses rozhodla mi dnes utect? Jsem i tak mnohem bliz, nez si vubec dokazes představit.

Po přečtení této zprávy se snažila Sandra zadržet pláč. Rozhlížela se kolem sebe, mohla podezírat kohokoli. Sbalila si své věci, nikomu nic řekla a z práce odešla. Všichni lidé, které cestou domů z práce míjela, pro ni znamenali nebezpečí. Paranoia se prohlubovala.


Lukáš byl toho dne v dobré náladě. Objevila se mu na čele žíla, která u něj pokaždé značila odhodlanost. Dnes se jeho láska dozví, že existuje. Věděl o ní všechno. Sandra se stala smyslem jeho života, a zároveň největší posedlostí. Miloval chvíle, kdy ji mohl tajně a potichu z povzdálí sledovat.

Lukáš stál na chodbě a vyhlížel Sandru. Byl pevně odhodlaný všechno změnit. Z pozorovatele se stal lovcem své kořisti.

"D-dobrý den, slečno." Sandra se polekaně otočila a podívala se na něj s hrůzou v očích. Jeho nervózní úsměv ji však uklidnil. Pokynula hlavou na pozdrav. Společně vstoupili do výtahu. Lukáš vytáhl mobil z kapsy, z paměti vyťukal její číslo a stiskl tlačítko VOLAT. Ticho narušilo vyzvánění. Strnula.

"Ty?!"

"Jasně, že to jsem já. Kdo jinej? Celou dobu jsi mě přehlížela. Ani sis nevšimla, že tě tak dlouho chci. Jediný co děláš je, že mě ignoruješ." Zuřivě do ní strčil, až přistála na druhé straně výtahu. Lukáš zastavil výtah a rychle zmáčkl tlačítko minus jedna.

"Kde jsi vzal moje číslo?" vyjekla zajíkavě. Jedovatě se ušklíbl. "Víš, lásko, já nejsem vůbec hloupej. Vždycky jsem si dokázal poradit, tak něco takovýho pro mě nebylo těžký si zjistit. Teď už budeš jenom moje." Znovu k ní přistoupil a neurvale ji přitáhl do své náruče.

Lukáš nemohl uvěřit tomu, že se k ní dostal tak blízko. I když musel používat násilí a cítil její nenávist, mohl nasávat její vůni, mohl jí hledět do očí a dotýkat se její hebké kůže.

Sandra byla znechucená jeho doteky. Konečně se ozval její pud sebezáchovy. "Ty hajzle! Jsi ubožák, psychopat! Nikdy s tebou nebudu. Nesnáším tě!"

Plivla mu do obličeje, sebrala veškerou sílu a vysmekla se mu. Vyrazila dveře od výtahu a dala se na útěk. Věděla, že si může zachránit život. Věděla, že když se dostane domů a zavolá policii, je šance, že se dá všechno do pořádku.

"Jsi tak roztomilá, když se mi snažíš utéct, ale to se ti nikdy nepovede," procedil Lukáš skrz zuby. Pro své pobavení dal Sandře náskok, aby si užíval pohled na její boj. Rozeběhl se za ní. I když ji miloval a chtěl, aby ona jeho city opětovala, začal chápat, že se mu jeho sen začal rozplývat. V hlavě měl už delší dobu plán, jak si Sandru přivlastnit. Už nikdy ho neopustí.

Sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Počkal si na okamžik, kdy Sandra už nebude moci popadnout dech a zastaví se. Ani se nestihla ohlédnout a ucítila palčivou bolest mezi lopatkami. Bezvládně klesla k zemi a naposledy vydechla.

Sklonil se nad ní, pohladil ji po vlasech a zašeptal: "Teď už mi neutečeš."

Infinity
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 23. března 2016 v 21:31 | Reagovat

Krásné čtení, i když zakončení je drastické. Normálně vše končí happy endem, ale toto je originální. Psychopatická láska skončila nožem mezi žebry. [:tired:]  O_O

2 Sakura Minamino / Tweedledee Sakura Minamino / Tweedledee | E-mail | Web | 23. března 2016 v 22:06 | Reagovat

Drsné povídky já ráda. 8D Povedlo se. ;-)

3 apin apin | E-mail | Web | 23. března 2016 v 23:02 | Reagovat

Tak ten konec zabil...

4 Bookeaterka Bookeaterka | E-mail | Web | 24. března 2016 v 18:33 | Reagovat

No teda, páni! Tohle je moje prvotina, doposud jsem nečetla žádnou tvou povídku, tak jsem byla trochu překvapená, když jsem ji tu zahlédla, ale musím říct, že jsi mě naprosto dostala. V tom nejlepším slova smyslu. Přísahám, že mi při čtení běhal mráz po zádech. :D

5 dadainka dadainka | Web | 24. března 2016 v 22:54 | Reagovat

Tak za byla super.

6 Lofn Lofn | Web | 25. března 2016 v 20:41 | Reagovat

Moc pěkně napsané,i když trochu drsné téma.Konec je mraziví a nutí k zamyšlení..

Přeji ti krásné Velikonoce :-)

7 Van Vendy Van Vendy | Web | 28. března 2016 v 20:29 | Reagovat

Překvapilas mě závěrem - doufala jsem v happy end. Jenže v životě to bývá jinak a občas i tyto konce se stávají. Dobrá povídka, silné téma a stejně silné zakončení. Působivé!

8 Casion Casion | Web | 29. března 2016 v 9:55 | Reagovat

Výborne napísané! Páči sa mi vykreslená atmosféra aj tá postupná gradácia, navyše sa mi páčilo, že sme sa na situáciu mohli pozrieť z oboch strán.
Príbeh sám o sebe je síce smutný, ale je taký reálny, taký je niekedy skrátka život :-)

9 Nats Nats | E-mail | Web | 31. března 2016 v 20:49 | Reagovat

Wow úžasné ! Nevím co napsat :) Opravdu se mi to moc líbilo a konec mě překvapil čekala jsem že uteče :D

10 Werangummi Werangummi | Web | 3. dubna 2016 v 12:05 | Reagovat

Vůbec jsem nevěděla, že píšeš i povídky. A tohle úplně předčilo moje očekávání, jakmile jsem to začala číst, nemohla jsem se od toho odtrhnout. Tak trochu jsem doufala, že to nějak takhle skončí, ten konec byl vyvrcholení celého příběhu, bylo to fantastické. Většina povídek, co jsem četla na jiných blogech, končila happy endem a jsem ráda, že tahle skončila takhle. A taky se mi dost líbilo, že jsem mohla vidět příběh z obou úhlů pohledu, Sandry i Lukáše. V poslední době takové knížky čtu a oblíbila jsem si je. :) Kdyby jsi zase někdy něco takového napsala, určitě to zase dej na blog, myslím, že kdyby jsi napsala knihu, šla bych si ji ihned koupit :D :) a to myslím vážně. Vážně je to skvělé. :)

11 Allex Allex | E-mail | Web | 17. dubna 2016 v 16:54 | Reagovat

Páni, to je krásné! Doufala jsem od začátku, že to skončí dobře, ale pak ve mně vzrůstalo podezření, že to tak asi nebude. :)) Krásné! Víc takových povídek! (Ale se šťastnějším koncem :-D )
Já už dlouho nic nenapsala, přijde mi, že mé nápady již nejsou tak dobré. :)

12 deweydumple deweydumple | Web | 24. dubna 2016 v 9:37 | Reagovat

Děj podle mýho gusta. Přesně takovýhle myšlenky, myšlenky toho psychopata, se mi často honí hlavou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama