Březen 2016

Posedlost - povídka

23. března 2016 v 20:36 | Infinity |  Jednodílné
Už dlouho se tu neobjevilo žádné mé literární dílko, nějaká povídka. Vzpomněla jsem si, že stále mám uloženou svou klauzurní povídku, s kterou bych se s vámi chtěla podílet. Je to neskutečná nostalgie na školu, kterou jsem studovala. Pamatuji si, kolik času jsem nad psaním strávila a jak jsem poté měla obrovskou radost z dokončené práce. Povídka je poněkud delší, ale to vám snad vadit nebude. Nese název Posedlost. Na mé poměry celkem drsné téma, ale i tak jsem dodnes celkem spokojená s výsledkem.

Posedlost


Nejistota. Strach. Už přes dva týdny se Sandra nedokázala dotknout kliky od vchodových dveří. Venkovní svět pro ni představoval nejhorší noční můru. Den co den jí volalo neznámé číslo. Když mobil zvedla, slyšela jen zrychlené dýchání. Nic víc.

Vim, kde te najdu. Sleduju te uz dlouho.

Zpráva za zprávou se zobrazovaly na displeji jejího telefonu.

Ty si myslis, ze se mi schovas? Jsi naivni chudinka.

Ztichlý byt narušil zvonek u dveří. Sandra sebou vyděšeně trhla. Má se zeptat, kdo je za dveřmi nebo počká, až zvonění ustane? Co když ten šílenec zjistil, kde bydlí? Co když je to někdo, koho moc dobře zná?

Přerušované zvonění ztichlo a ozvalo se silné zabouchání.

"Sandro, otevři, co to s tebou sakra je?!"

"Mami, jsi to ty?" oddychla si a rozběhla se ke dveřím.

"Bože, jak to vypadáš?" vykřikla její matka ustaraně. Odpovědí jí byl Sandřin strhaný výraz. "Já nevím, kde začít. Nechci o tom mluvit."

Posadila se na vzorovanou sedačku, objala si rukama kolena a přitiskla je až k bradě.

"Vždyť víš, že se mi můžeš se vším svěřit. Celá se třeseš. Přinesu ti něco k pití." Když nahlédla do lednice, zjistila, že je prázdná. Zhrozila se: Co se tu proboha děje?!

"Sandro, tvoje chování není normální. Neozvala ses mi už čtrnáct dní, vypadáš jako mrtvola a nemáš ani co jíst." Matka svou dceru vždy ochraňovala, znamenala pro ni všechno. Cítila se bezmocně, když viděla, jak je Sandra někde úplně jinde. Uzavřená ve svém světě, daleko od reality. Vystrašená, neschopná cokoliv říct.

"Vstávej, jdeme na nákup!" Podala ji bundu a tíživá atmosféra v pokoji se na chvíli rozplynula.

Sandra díky matce dokázala konečně vyjít ven ze svého bytu. Věděla, že musí následující den jít zase do práce. Rozhodla se ignorovat veškeré hovory a výhružné zprávy. Bylo jí však jasné, že takové odhodlání, jak rychle přišlo, tak stejně rychle odejde.


Nepochopený. Bezvýznamný. Už přes dvacet let žil se svým otcem. Matka je opustila a nechala na pospas osudu. Naučila ho, že lidem se nedá věřit. Vážil si jen dvou lidí. Jedním z nich byla Sandra. Miloval na ní všechno. Byly chvíle, kdy ji sledoval a pouhý pohled na ni si uchovával v mysli. Bylo to, jako by si v hlavě vytvořil fotku, kterou si neustále připomínal. Myslel na její dlouhé blonďaté vlasy, ladnou postavu, plné rty a modré oči, které se na něj nepodívaly, i když po tom tolik toužil. Když mu zvedla jeden ze stovky telefonátů, její hlas ho dostával do extáze. Ona vlastně ani netušila, že existuje.

Když se Sandra přistěhovala, okamžitě po ní zatoužil. Ačkoli ji celý rok potkával na chodbě, nedokázal na ni promluvit. Pokaždé, když se míjeli na chodbě, Sandra mu jen zdvořile odpověděla na pozdrav, ale sotva na něj pohlédla. Jeho posedlost vzrůstala každým dnem. Věděl, že výhružné SMS a telefonáty bez odpovědi nestačí. Čekal na příležitost, kdy jí bude moct dokázat svou lásku. Při této myšlence se široce usmál.


Práce. Známé tváře, ruch, spousta zmeškaných povinností. Sandra se nedokázala zbavit pocitu, že ji někdo sleduje. Pokaždé, když uslyšela zvonění telefonů kolem, ztuhla strachy. Nebyla připravená čelit realitě. Chtěla utéct. Kolegové poznali, že s ní něco není v pořádku. Nechtěla se s nimi bavit. Toužila jen po samotě. Nikomu kolem sebe nevěřila.

Ale copak lasko? Ty ses rozhodla mi dnes utect? Jsem i tak mnohem bliz, nez si vubec dokazes představit.

Po přečtení této zprávy se snažila Sandra zadržet pláč. Rozhlížela se kolem sebe, mohla podezírat kohokoli. Sbalila si své věci, nikomu nic řekla a z práce odešla. Všichni lidé, které cestou domů z práce míjela, pro ni znamenali nebezpečí. Paranoia se prohlubovala.


Lukáš byl toho dne v dobré náladě. Objevila se mu na čele žíla, která u něj pokaždé značila odhodlanost. Dnes se jeho láska dozví, že existuje. Věděl o ní všechno. Sandra se stala smyslem jeho života, a zároveň největší posedlostí. Miloval chvíle, kdy ji mohl tajně a potichu z povzdálí sledovat.

Lukáš stál na chodbě a vyhlížel Sandru. Byl pevně odhodlaný všechno změnit. Z pozorovatele se stal lovcem své kořisti.

"D-dobrý den, slečno." Sandra se polekaně otočila a podívala se na něj s hrůzou v očích. Jeho nervózní úsměv ji však uklidnil. Pokynula hlavou na pozdrav. Společně vstoupili do výtahu. Lukáš vytáhl mobil z kapsy, z paměti vyťukal její číslo a stiskl tlačítko VOLAT. Ticho narušilo vyzvánění. Strnula.

"Ty?!"

"Jasně, že to jsem já. Kdo jinej? Celou dobu jsi mě přehlížela. Ani sis nevšimla, že tě tak dlouho chci. Jediný co děláš je, že mě ignoruješ." Zuřivě do ní strčil, až přistála na druhé straně výtahu. Lukáš zastavil výtah a rychle zmáčkl tlačítko minus jedna.

"Kde jsi vzal moje číslo?" vyjekla zajíkavě. Jedovatě se ušklíbl. "Víš, lásko, já nejsem vůbec hloupej. Vždycky jsem si dokázal poradit, tak něco takovýho pro mě nebylo těžký si zjistit. Teď už budeš jenom moje." Znovu k ní přistoupil a neurvale ji přitáhl do své náruče.

Lukáš nemohl uvěřit tomu, že se k ní dostal tak blízko. I když musel používat násilí a cítil její nenávist, mohl nasávat její vůni, mohl jí hledět do očí a dotýkat se její hebké kůže.

Sandra byla znechucená jeho doteky. Konečně se ozval její pud sebezáchovy. "Ty hajzle! Jsi ubožák, psychopat! Nikdy s tebou nebudu. Nesnáším tě!"

Plivla mu do obličeje, sebrala veškerou sílu a vysmekla se mu. Vyrazila dveře od výtahu a dala se na útěk. Věděla, že si může zachránit život. Věděla, že když se dostane domů a zavolá policii, je šance, že se dá všechno do pořádku.

"Jsi tak roztomilá, když se mi snažíš utéct, ale to se ti nikdy nepovede," procedil Lukáš skrz zuby. Pro své pobavení dal Sandře náskok, aby si užíval pohled na její boj. Rozeběhl se za ní. I když ji miloval a chtěl, aby ona jeho city opětovala, začal chápat, že se mu jeho sen začal rozplývat. V hlavě měl už delší dobu plán, jak si Sandru přivlastnit. Už nikdy ho neopustí.

Sáhl do kapsy a vytáhl nůž. Počkal si na okamžik, kdy Sandra už nebude moci popadnout dech a zastaví se. Ani se nestihla ohlédnout a ucítila palčivou bolest mezi lopatkami. Bezvládně klesla k zemi a naposledy vydechla.

Sklonil se nad ní, pohladil ji po vlasech a zašeptal: "Teď už mi neutečeš."

Infinity

Minirecenze tří knih

5. března 2016 v 22:24 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Na pár knižních blozích jsem narazila na minirecenze a ten nápad se mi moc zalíbil. Jak jste si jistě mohli všimnout, v poslední době se to na mém blogu hemží pomalu jen knižními recenzemi. Snad jste si na to zvykli. Knihy jsou neuvěřitelně důležitou součástí mého života. Neustále se jimi obklopuju, jsem v nich ponořená. Čtu jednu za druhou. Nedávno mi teta řekla, že nechápe, jak můžu dočíst jednu knihu a hned začít číst další. Člověk si prostě zvykne. Je to určitá touha po dalších a dalších příbězích, osudech knižních hrdinů. Je to závislost.

Po knize Pamatuji si vás všechny, jsem se pustila do knih vypůjčených z knihovny a těmi byly: Všechno, úplně všechno; Na jih od hranic, na západ od slunce; Ani později, ani jinde. Nejvíc si mě získala kniha od Murakamiho Na jih od hranic, na západ od slunce, druhé místo obsadila knížka Všechno, úplně všechno a na posledním místě se umístil příběh Ani později, ani jinde.