Prosinec 2015

Jaký je první semestr na nové vysoké škole?

25. prosince 2015 v 8:00 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Než začnu psát tento článek, chtěla bych se omluvit všem, kteří očekávali na mém blogu články přímo laděné do vánoční atmosféry. Minulý rok jste toho tady určitě našli víc než jen recenze na knihy. Celkově bloguju už vážně málo a upřímně mě to mrzí. Možná, že už si neumím organizovat čas, tak jako dřív. Ale já se to naučím, slibuju! Možná se tu objeví článek o dárcích, které mi udělaly největší radost. Ale v tomto článku půjde o něco jiného než o Vánoce.

Chtěla bych se zaměřit na mou cestu prvním semestrem na nové vysoké škole, kterou momentálně studuji. Jak už někteří čtenáři mého blogu ví, vysoká škola, na které jsem studovala dva předešlé roky, ze dne na den přestala existovat. Proto jsme my studenti byli nuceni najít místo někde jinde. Jiné místo s jinými kantory, jiným prostředím, jinými předměty. Byli jsme donuceni odejít ze školy, která nás naplňovala a bavila. Víte, hrozně se mi líbila vidina, že budu BcA. nebo MgA., jakožto umělec. Hodiny tvůrčího psaní, poetika, literární žánry, s tím vším jsem se musela rozloučit. Celý květen a červen, kdy jsme se o tom všichni dozvěděli, byl ve znamení smutku. Já osobně jsem byla v tom období totálně bez života. Představila jsem si veškerý ten čas, který jsem vrazila do studia a najednou, jako by někam zmizel, jako bych to všechno dělala zbytečně. Musela jsem vymyslet náhradní plán.

Přemýšlela jsem o více školách, ale nakonec to vyhrála jedna pražská univerzita, která sice není Karlova, což byl takový můj životní cíl, který jsem si dala na střední, ale teď mi nevadí, že jsem se s ním dobrovolně rozloučila. Bylo to dlouhé rozhodování, ale nakonec jsem za svou volbu ráda, protože se mi na této škole líbí a také si myslím, že je dost na úrovni. Neřeknu vám přímo název té školy, ale můžu vám prozradit, že studuju mediální studia + žurnalistiku.

První asi tři týdny byly náročné, protože jsme se společně se spolužačkami nemohly pořádně sžít se vším novým. Ale víte, co je úžasné? Že z té minulé školy mě doprovází pět holek, které chodily se mnou na tu školu předchozí. Jakmile máte někoho takhle po boku a víte, že na všechno nejste sami, je to něco dokonalého. Naplňuje vás pocit jistoty, víc věříte, že všechno společně zvládnete, a taky, to tak nakonec dopadlo. Holkám tak patří velké děkuju, protože jen díky nim jsem dokázala překonat ten strach z nového kolektivu, předmětů a měla jsem se o koho opřít. A hlavně všechny jsou úžasné. Máme mezi sebou skvělé vztahy a díky nim se každý den do školy těším o něco víc.

Protože přestup mě přes prázdniny také stál nějaké vyřizování a čekala jsem, jaké předměty mi uznají z předešlého studia a jestli mě vůbec přijmou, cítila jsem na sobě neustálý stres. Jelikož vysoká škola předešlá měla v rozvrhu pár předmětů dost podobných těm na té, kde jsem teď, objevila se tu možnost uznání předmětů, která mi samozřejmě udělala velkou radost a která se také zrealizovala. Jsem tedy oficiálně druhačka, ale musím si také dodělat nějaké předměty, které se nevyučovaly na Literární akademii. Mohla jsem nastoupit i do třeťáku, kde jsem tento rok měla být, kdyby nenastaly všechny ty komplikace, ale se spolužačkami jsme se shodly, že je to takový objem učiva, že by se to nedalo zvládat. Dobré na tom celé je, že se mi oddálil náročný ročník na vysokých školách, kde se musí psát bakalářské práce a státnicovat.

Abych se vyjádřila ke konkrétnímu studiu, tak na to jsem si zvykala asi měsíc, protože bylo pro mě opravdu všechno nové. Teď ale už jsem naprosto zorientovaná ve všech předmětech, které mám, v celé budově a systému této školy. Myslím si, že to pro každého člověka není snadná cesta, ale když si zvyknete na nějaký systém, cítíte se hned mnohem lépe a jistěji. Je tu modernější zázemí, pohodlí pro delší přestávky a líbí se mi také, že už nemám tolik úkolů, na které jsem byla zvyklá na škole předešlé. Samozřejmě, že je potřeba sepsat celkem dost seminárních prací, ale je tu rozhodně víc času na zpracování.

Nové předměty, s kterými jsem se tu setkala se mi zamlouvají a baví mě. Například práce s kamerou a vytváření reporáží nebo zkouška četby zpráv ve studiu, jako bychom byly v televizním zpravodajství. To si myslím, že je úplně skvělé. Dějiny médií mě taky moc baví a to jsem si vždycky myslela, že si k dějinám nikdy nevybuduju úplně nejlepší vztah, ale při přednáškách jsem se přistihla, jak moc mě to zajímá a obohacuje. Studium médií je podle mě rozhodně skvělým klíčem k nalezení ideálního budoucího povolání. :-)

A co se přístupu ke studiu týče, je moc důležité, říct si, kdy je potřeba opravdu zabrat a začít se učit nebo psát seminární práce. Hlavně je největší hloupost nechávat si všechno na poslední chvíli. Já osobně tento styl učení neuznávám, protože pak jsem jen ve stresu a nic mi neleze do hlavy. Postupné učení je podle mě nejlepší a doufám, že mi tento přístup vydrží ještě dlouho a nepropadnu mocné prokrastinaci a odkládání toho důležitého na později.

Celkové dojmy jsou jen dobré a i když mě mrzí, že jsem neměla možnost dostudovat Literární akademii, věřím tomu, že se to stalo z nějakého důvodu a má to tak být. Chtěla bych se dopracovat až k magisterskému titulu, tak snad se mi to podaří a bude mě na této cestě potkávat jen to nejlepší. Zatím si ten tři roky trvající vysokoškolský život užívám, protože zastávám názor, že je to nejlepší období v mém životě, které si musím užít až do konce a které se nebude už nikdy opakovat.

Infinity

Ryba jménem Ian - recenze

15. prosince 2015 v 16:11 | Infinity |  Knihy a mé recenze
V poslední době mám štěstí na samé skvělé knihy a Ryba jménen Ian mezi ně rozhodně patří. Je to přesně ta kniha, která vás nenechá spát a vy musíte otáčet stránku za stránkou a postupně zjišťovat, jak to bude dále s hlavními protagonisty, kteří jsou naprosto výjimeční a vy si aspoň jednoho z nich zamilujete a budete s nimi prožívat jejich úžasně zajímavé životní cesty.

Příběhem nás provází zlatá rybka Ian. Ta se rozhodne, že už chce na svobodu a pustí se střemhlav z 27. patra. Jak padá dolů, stíhá sledovat, co se děje za okny té velké budovy. Poznáváme tedy několik naprosto odlišných osobností. Padoucha Connora Radleyho, který je lamačem dívčích srdcí a až příliš pozdě si uvědomí, že přímo před sebou měl celou dobu svou životní lásku. Dále je tu Katie, která se bezmezně zamiluje do Connora, ale on si její lásku rozhodně nezaslouží. Dva samotáři Jimenez a Garth, jejichž cesty směřují tam, kam by ani jeden z nich nečekal. Těhotná Petúnie Dalila se silnými kontrakcemi a žádnou pomocí nablízku. Pak také poznáváme malého kluka Hermana, přesvědčeného o svém cestování v čase. Herman je postaven před spoustu těžkostí ve svém životě a je velice statečný. A nakonec se tu objeví zajímavá postava Clarie, která už několik let není schopna vylézt ze svého bytu. Zajímavé je také to, že se všichni zmínění spolu setkávají a náhodně na sebe narazí a změní se jim tak jejich životy. Všechno do sebe najednou pasuje jako puzzle.


Knižní update

12. prosince 2015 v 11:38 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Otevírám své Goodreads a zjišťuji, že po poslední zmíněné knize Kde se touláš, Bernadetto, jsem přečetla dalších šest a mám rozečtenou sedmou. Z těchto knih byla jedna recenzní výtisk a teď čtu recenzní výtisk další. Jsem za tuto možnost velice vděčná, protože psaní recenzí mě naplňuje a moc baví.

V poslední době si knihy tolik nekupuju, protože si uvědomuju, že je to zbytečné. Mám doma tolik nepřečtených knížek, že nejdřív musím začít číst jen ty nepřečtené a zákazat si hromadit další a další. Já si myslím, že každý knihomol tento problém zná, je to nekonečný kruh. Vyjde nová kniha, má neuvěřitelně lákavou anotaci, recenze a vy ji musíte samozřejmě taky vlastnit.

Novinkami v mé knihovně jsou: recenzní výtisk Ryba jménem Ian, který právě čtu a neskutečně jsem se do tohoto úžasného příběhu začetla. Dále Tak padne náš svět jsem sehnala v Levných knihách a doufám, že jsem s tímto výběrem nešlápla vedle, protože o této knize zpětně nejsem úplně přesvědčená, že se mi bude líbit. Dívku ve vlaku jsem si koupila během zhruba dvoutýdenního šílenství, kdy tuto knihu musel mít každý, takže já samozřejmě také. Navíc, když je celosvětovým bestsellerem, tak přeci musí být úžasná, no ne? Jenže pak se na mě navalila lavina článků na knižních blozích, kde jsem si přečetla, že Dívka ve vlaku není zas tak úžasná, jak původně slibuje ta zlatá samolepka na obálce. Jsem zvědavá, co na ni řeknu já. Lolito, Všechny malé zázraky, Tři na cestě - poslední zakoupené kousky. Věděla jsem, že ty knihy musím mít a věřím v to, že to bude všechno nezapomenutelné čtení, které si mě naprosto získá a já z nich mám opravdu upřímnou radost.

Na zbylých fotografiích jsou knihy zapůjčené z knihovny. Nevím, proč v poslední době čtu jen ty zapůjčené a nepouštím se do těch svých, měla bych vážně přestat. :D Těmi posledními přečtenými z knihovny byly Násobky sedmi, Temné šílenství a Mapa Anny. Já jsem z nich byla nadšená, ale nejvíc si mě získala knížka Mapa Anny, proto jsem si také od Marka Šindelky zapůjčila knihu další, a to Chybu. Dále se mooc těším na kubulínské skvosty Krycí jméno Verity a na Aristoteles a Dante odhalují tajemství. Také si myslím, že mě pořádně nakopne kniha od známé blogerky Barbory Šťastné - Jak jsem sebrala odvahu.


Jsem za sepsání tohoto článku moc ráda, protože mi třídí myšlenky ohledně mé milované literatury. V tom, co mám přečtené, co právě čtu a co se chystám číst.

Fotografie jsem se pokoušela ladit do vánočnější atmosféry, tak snad je to znát. Focení je další věcí, která mě naplňuje a dělá šťastnou, snad je to na výsledných fotografiích vidět. :-)