Červenec 2015

Blogový ráj pro oči

29. července 2015 v 21:15 | Infinity |  Výjimečné blogy
Asi před rokem jsem narazila na blog, který mi vyrazil dech a to konkrétně umem majitelky blogu Kláry, která pomocí foťáku dokáže vykouzlit ty nejkrásnější fotky. Vždycky, když objevím nějaký blog a opravdu stojí za to, zdržím se na něm celkem dlouho a u blogu cakedays jsem se vyloženě zasekla a jen s otevřenou pusou obdivovala ty nádherné fotky, které vám vyrazí dech. Na Klářiných fotkách je vidět, že zbožňuje jídlo, ráda cestuje a baví ji obejvovat krásy všude kolem sebe. Když vidím všechny ty fotky dokonale naaranžovaného jídla, mám chuť se hned zakousnout do těch dobrot. A jak dokonale Klára dokáže fotit, tak stejně je na tom s pečením a vařením. To, jak si s jídlem hraje a aranžuje ho, je pro mě nekonečnou inspirací. Fotky vypadají jako vystřižené z prvotřídní kuchařky, kterou každý milovník jídla musí mít doma.

Musím podotknout, že mi udělalo obrovskou radost, že tento blog je k nalezení na portálu blog.cz. I když já osobně preferuji blog.cz a vždycky mi bude bližší, spousta úspěšných blogerek se této domény straní a odchází na blogspot, což je škoda. Proto mě moc potěšilo, že tento blogový skvost zůstal věrný mému milovanému blogu.cz. Má to určité své kouzlo. Ale pravdou je, že bych Kláře přála mnohem větší blogové vědomí mezi ostatními, protože si to opravdu zaslouží (nejspíš proto také píšu tento článek, že :D). Ještě jednou se ale musím vrátit k těm fotkám. Autorčiny fotky jsou plné barev, štěstí, života, objevování nádherných míst a jsou tak neuvěřitelně milé! A navíc na mě působí, jako by byly foceny profesionální fotografkou.

Také mě moc zaujal popis autorky samotné: Čau! Jsem Klára, fotím dortíky, piju jen kapučína se srdíčkem a poslouchám jen Natea Ruesse. Jednou taky pojedu na kole kolem světa.

Jen si přečtu takový popisek a hned je mi jasné, že za počítačem musí sedět moc milá osůbka, která je kreativní a inteligentní a neustále si dělá nové a nové obzory a takový by měl být každý. I když Kláru neznám osobně, když se podívám na její blog, něco mi říká, že musí být prostě úžasná.


Zda se chcete také podívat na tento inspirativní blog stačí kliknout http://cakedays.blog.cz/

Zaujal vás tento blog? Budete se na něj vracet?


Tvořím

25. července 2015 v 1:36 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Prázdniny jsou úžasná věc. Všechno si během té dlouhé doby volna dokážete urovnat v hlavě. Jezdíte na výlety, nadávate na příliš velké horko, radujete se ze zatažené oblohy a bouřek. Je toho tolik, na co člověk má najednou čas, když není škola a povinnosti. Knihy, knihy, knihy, filmy, seriály, různé letní sporty. Blogy, sledování YouTube videí, inspirování se různými DIY. Pak taky třeba se dostanete do finále miss blog, jako já. Je to prostě legrace. Najednou mám tolik času sama na sebe, na svoje myšlenky, nápady, inspirování se různými podněty. A hlavně mám čas na mého miláčka a s ním jsem ze všeho nejradši. Před spaním si čteme Norské dřevo, podnikáme společně výlety po České republice a užíváme si jeden druhého.

Každý den si říkám, jak jsem vděčná za život, jaký mám a jak jsem šťastná na tomto světě. Kolik lidí tohle může stoprocentně říct? Kolik lidí se snaží vidět téměř na všem jen to dobré? Řekla bych, že je to hodně o celkovém pohledu na svět. Jak se člověk dokáže postavit problémům, a taky třeba jestli se dokáže radovat z maličkostí. Já si každý den najdu něco, za co jsem vděčná a co mi vykouzlí úsměv na tváři a nikdy se takového přístupu nechci vzdát.

Neustále mám chuť něco tvořit, zanechávat za sebou nějaký odkaz a stále se zlepšovat. Toho se asi nikdy nezbavím a vůbec mi to nevadí, protože můžu kdykoli zvyšovat nároky sama na sebe. Ale také se zároveň trochu bojím, že kvůli takovému přístupu nikdy se svou tvorbou nebudu spokojená úplně, že vždycky uvidím něco, co bych přeci jen mohla vylepšit. Mluvím hlavně o psaní. Proto také tak moc ráda čtu, protože všechny ty knihy, které přečtu jsou pro mě a mou tvorbu neskutečně obohacující záležitostí. I když už nepíšu povídky jako dřív, vím, že se k tomu zase vrátím a i když už ne třeba v rámci tvůrčího psaní, ale jednoduše pro radost.

Výlety. Jsou pro mě únikem z rutiny a jejich poselstvím je cestování, které mě neskutečně naplňuje a zjistila jsem, že je to pro mě určitá životní náplň. Že dokud existuju, chci cestovat a objevovat neprozkoumaná místa všude kolem mě. Před pár dny jsme byli s Dominikem na výletě do Průhonic a já vám přinásím mé fotky, které jsem tam pořídila. Focení je jedna z těch činností, které opravdu zbožňuju a neskutečně mě baví zachycovat zajímavá místa, okamžiky a osoby.

Jsem moc ráda, že už delší dobu se na mém blogu objevují jen mnou pořízené fotografie. Přijde mi to mnohem lepší, než fotku někde zkopírovat na internetu a vůbec si s tím nedat práci.







Procházka Prahou a knihkupectvím

17. července 2015 v 20:47 | Infinity
Dnešní článek bych ráda věnovala fotkám, které jsem pořídila zhruba před dvěma měsíci s jednou z mých nejlepších kamarádek. Den jsme zasvětily knihám a procházce Prahou. Naprosto si mě získalo knihkupectví Franze Kafky, ze kterého jsou skoro všechny fotky v tomto článku pořízené. A tam jsem si zakoupila knihy Norské dřevo od Murakamiho a Deník Anny Frankové.

Je skvělé mít v životě přátele, kteří mají stejné koníčky jako vy a vy s nimi můžete klábosit o knihách hodiny a hodiny. Pamatuji si, že toho dne bylo asi milion stupňů a mně, která nesnáší horka, to bylo úplně jedno, protože jsem prožila den plný radosti a štěstí. Toulat se centrem Prahy je jedna z nejdokonalejších věcí, co se v tomto městě, kde jsem se narodila, dá dělat. Objevovat ty krásy našeho hlavního města mě nikdy nepřestane bavit a ještě, když máte vedle sebe úžasnou společnost.















Čas míří stále dál

14. července 2015 v 8:00 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Každým dnem si uvědomuju, že tíha času mě drtí a stále nechci uvěřit tomu, že už je mi dvacet dva let. Od té doby, co jsem měla narozeniny, přemýšlím až moc často nad tím, kde budu třeba za deset let. Zda je možné prožít všechno, o čem sním. Budu dobrá matka? Budu mít manželství, které by mi mohl každý závidět? A budu mít povolání, které opravdu chci? Ještě před rokem jsem nad takovými věcmi tolik nepřemýšlela, ale čím jsem starší, uvědomuju si, že tyto životní etapy jsou čím dál blíž a já nestihnu ani mrknout a už budu muset řešit, že je mi třicet a zda jsem neobjevila další vrásky a jak je skrýt.

Blog mám od roku 2011. Když si uvědomím kolik se toho za tu dobu změnilo, běží mi až mráz po zádech. Nejsem už taková jako dřív. Už nejsem tak naivní, dokážu se věcem postavit a řešit je a vím, co od života chci. To jsem před těmi čtyřmi lety nevěděla ani trochu. Neuvěřitelně se mi rozšířily obzory, už jen tím, jak boží školu jsem studovala a co jsem díky ní získala. Získala jsem úplně jiný pohled na lidi, začala jsem je mnohem víc respektovat a konečně jsem cítila, že někam patřím, že jsem součástí celého toho světa literatury, filozofie, dějin. To, že se mi něco takového rozpadlo a škola tímto dnem už vlastně neexistuje ve mně stále vře a činí mě to nešťastnou. Stále věřím, že nám záloží školu novou a s těmi úžasnými lidmi se budu vídat dalším rokem. Možná, že jsem před těmi čtyřmi lety ani netušila, že tolik toužím po vědění, ale od té doby, co mi nové a nové poznatky byly denně podávány, jsem zjistila, že dokud jsem na světě, chci pořád číst nějaké knihy a vědět toho víc a víc.

Nechápu lidi, kteří netouží poznávat a zaseknou se v nějakém svém jednom pohodlném bodě bez nových obzorů. Já potřebuju znát svoje cíle a bojovat, abych jich dosáhla. Zjistila jsem, že spisovatelka ze mě nebude, protože po dvaceti stránkách příběhu bych už nevěděla, co psát. Vím to díky klauzurním pracem, které jsme na naší škole měly psát. Psaní mě sice naplňuje a když píšu tento článek, jsem plná energie, ale beletrie není to, co mě uživí. Ale psát články, mít třeba svůj sloupek nebo dokonce překládat knihy, to je přesně povolání, ve kterém se vidím a kterého chci dosáhnout.

Tento článek byl vlastně z velké části věnován symbolicky čtvrtému výročí tohoto blogu, které jsem promeškala, protože to slavné výročí můj blog slavil v červnu. Chtěla jsem tím celým říct, že čím starší je můj blog, tím se v životě posouvám někam dál, do dalších etap a moc bych si přála, aby tento webový koutek tu se mnou byl stále a já měla stále o čem psát. A ne jenom o mé osobě, ale také hlavně o knihách, které jsou nedílnou součástí mě samotné.


Infinity