Máme rozdílné povahy, máme rozdílné názory, ale přesto se milujeme. Musím uznat, že jsem nikdy nevěřila, že by se protiklady přitahovaly, přišlo mi to jako naprostá hloupost. A pak jsem poznala mého přítele, který změnil můj život o 180 stupňů. Po předešlých nevydařených vztazích, z kterých jsem pak ve finále byla jen zklamaná, jsem narazila na člověka, který mým životem zatočil takovým způsobem, že ještě dnes to pořádně nechápu. Konečně jsem poznala, jaké to je s někým opravdu žít, protože jsme spolu téměř každý den. Bylo to hodně změn v mém životě, zvykám si na život, kdy se s rodinou vídám opravdu málo. Ve 22 letech se není čemu divit, ale stejně jsem nečekala, že takový zlom nastane už teď.
Usínáme vedle sebe, pobouzíme se vedle sebe. Doplňujeme jeden druhého, smějeme se spolu, hádáme se, udobřujeme se. Konečně mám vztah, kdy se nebojím tvrdit, že vím, že během pár let očekávám společnou domácnost, svatbu, děti. Sleduju na sobě, jak moc jsem se posunula dopředu. Tento vztah mě posunul do toho bodu, kdy se chci sama ve všem zlepšovat. Chci všechno zvládat sama bez kohokoli za mými zády a dělat mého partnera šťastným. Ale samozřejmě, že také očekávám pomoc, která se mi vždy dostává.
Samozřejmě, že je ten vztah někdy k nesnesení, protože se naše názory na některé věci rozcházejí tak, až jsem z toho zoufalá. A hlavně naše povahy jsou každá úplně jinde. Snažím se takové věci ignorovat, ale někdy to prostě nejde a ve mně se všechno nahromadí a pohár přeteče. Ono je to složitý, když přítel je cholerik, egosita a realista. Ale další vlastností, kterou nesmím opomenout a kterou na něm hrozně moc miluju je to, že by se pro svoje nejbližší rozdal a je prostě úžasnej a ty špatné vlastnosti, které jsem tu vyjmenovala jsou součástí osobnosti, do které jsem stejně bezhlavě zamilovaná. A na druhé straně jsem já: flegmatik, optimista a na všem se snažím hledat jen to dobré. Ale samozřejmě, že mám taky chyb, že bych je nespočetla na prstech jedné ruky. Jsem sobecká, chybí mi empatie a z toho také vznikají naše neshody.
A pak jsou tu chvíle a těch je mnohem víc, než nějakých neshod a to jsou ty, kdy si oba dva uvědomujeme, že jeden bez druhého nemůžeme žít a že je nám společně bok po boku nejlíp. Nedávno jsem tady na nějakém blogu četla, jak je skvělý být single. Musím říct, že to je hroznej blábol, protože když nemáte v životě partnera, který vás vyslechne, vždy se na něj můžete spoléhnout a který vám dá veškerou lásku sám ze sebe, je vás jen jedna polovina. Ale každý ať si žije jak chce, já jen říkám, že ze své zkušenosti vím, že člověk je nejšťastnější, když se má o koho opřít a cítí tu lásku, která je mu rozdávána. A víte, co je úplně nejdůležitjěší? Že vím, že Dominikovi můžu vždycky věřit a nikdy mě nezklame.