Zapomenuté tenisky - epifanie

12. února 2015 v 22:35 | Infinity |  Píšu
Po opravdu dlouhé době jsem tu s novým článkem. Moje dlouhá neaktivita tu byla kvůli zkouškovému období. Bylo toho opravdu moc, a proto jsem se blogu nemohla věnovat naplno.

Dnes bych se s Vámi chtěla podělit o kratší text, konkrétně epfianii, kterou jsem napsala ve škole v rámci semináře Tvůrčího psaní. Měli jsme napsat text na základě jedné fotografie, kterou jsme dostali na semináři, který by splňoval kritéria epifanie a já jsem se toho tedy zhostila po svém.
Inspirací mi byla hlavně ta fotografie. Najednou jsem v hlavě měla jasnou představu, jak by má povídka měla vyznít. Jen mě mrzí, že tu fotku sem nemohu přidat, protože ji nemám k dispozici. Tento text není založen na žádném reálném zážitku, jen jsem si v hlavě vytvořila představu, jak by děj přesně mohl vypadat a vzniklo toto...

ZAPOMENUTÉ TENISKY

Jako by to bylo včera, co jsem stál v tom rozestavěném domě a přemýšlel o tom, co mě obklopuje. Počítal jsem stromy, bylo jich tolik, že jsem je nedokázal napočítat. Uměl jsem jen čísla od jedné do deseti a těch stromů byly stovky. Netušil jsem, proč jsem v tom neznámém domě. Nevěděl jsem, že tam jsem proto, že se mí rodiče rozvádí, nerozuměl jsem tomu. Byl jsem ještě dítě, malé pětileté dítě. Když se dnes dívám na tu fotografii, která ležela mezi mými starými sešity, vidím tak malého a neinformovaného chlapečka.

Utírám si kapesníkem vlhké oči, protože je mi z toho bytostně smutno. Nechápal jsem ty věčné hádky rodičů. Nerozuměl jsem těm slovům o majetku, o penězích a nevěře, které se neustále opakovaly a vracely se mezi maminku a tatínka. Radši jsem si šel hrát s oblíbenými vláčky a uzavřel se do svého dětského světa plného snů a malicherných starostí. Vláčky mě naprosto fascinovaly, nikdy neztrácely směr, měly danou určitou trasu a té se držely. Uvnitř jsem cítil, že něco takového chci i já, jen jsem si to neuměl poskládat dohromady, a tak jsem posouval mašinku z bodu A, do bodu B. Přitom jsem se usmíval a myslel na to, jak všechno bude zas tak, jak dřív. Ani na sekundu jsem nezapochyboval, že mám pravdu.

Divím se, že v ruce nedržím Méďu, ten byl se mnou pořád. Byl to můj nejlepší kamarád, všude byl se mnou a vždycky vyslechl vše, co jsem mu říkal. Sice mi nic neodpovídal nazpátek, když jsem to nejvíc potřeboval, ale na to jsem si po čase dokázal zvyknout.

Nový dům, bydlení s maminkou a jejím novým přítelem, to bylo něco, na co jsem si musel zvykat. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se mi ten muž, které mi byl tak cizí a pořád byl s maminkou, vlastně líbil. Nebyl mou součástí, neměl jsem oči po něm, nebyl s maminkou, když jsem se narodil, nebyl to tatínek. Vždycky jsem mu říkal Strejdo, protože jsem pořád čekal, až se tatínek vrátí z té dlouhé cesty, na které údajně byl. Na cestě, kam mě nemohl vzít s sebou, protože malé děti na takové cesty nejezdí.

Ty tenisky, které mám na sobě na té staré fotografii, jsem chtěl nosit pořád, i když už byly tak ušmudlané, že mi maminka chtěla koupit nové. "Šimonku, maminka ti koupí nový, krásný boty, který se ti budou moc líbit, uvidíš!"
Pokaždé, když jsem něco takového zaslechl, zaskočil mě naprostý pocit bezmoci. Ty tenisky byly od tatínka, byl to dárek k mým čtvrtým narozeninám a byly přesně v barvách, které jsem miloval. Modro-zeleno-žluté. Měl jsem je mnohem radši než moje vláčky a Méďu. Byla to věc, kterou mi tatínek věnoval od srdce, a nikdy nezapomenu, s jakou radostí mi je dával. Nechtěl jsem je zout, vyměnit je za jiné a dnes, po dvaceti letech si uvědomuji, že to byl protest proti Strejdovi. Nechtěl jsem ho v tom velkém domě s vysokými stropy a vybydleném prostorem. Chtěl jsem tatínka a každý den jsem v těch ošoupaných teniskách čekal, že se objeví za dveřmi a bude mě mít zase rád.

Infinity
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hellboy hellboy | Web | 12. února 2015 v 22:48 | Reagovat

je hezký jak furt doufáš..:-) naděje umírá poslední:-)

2 Péťa Péťa | E-mail | Web | 12. února 2015 v 22:57 | Reagovat

Pěkné :) já jsem se ale po celou dobu nemohla zbavit pocitu, že přijde nějaký mrtvola. Když to teď píšu, napadá mě, že je to asi jednou knihou, kterou jsem před lety četla. Měla na obálce dětské tenisky, tuším, že to byla nějaká norská detektivka a "vrah" byl vlastně hrdina, který šel po pedofilech. Asi :D

3 Infinity Infinity | Web | 12. února 2015 v 23:07 | Reagovat

[1]: V co konkrétně doufám? Nerozumím moc tvému komentáři. :-D

[2]: No vidíš a žádná mrtvola nepřišla. :D Detektivky nepíšu, ještě jsem ani nikdy žádnou napsat nezkoušela. :-D

4 Beatricia Beatricia | Web | 13. února 2015 v 2:39 | Reagovat

Musím se přiznat, že jsem si význam slova epifanie musela vyhledat. Článek je krásný a působivý, zejména použitím ich formy. Je to škoda, že nešlo použít tu inspirační fotografii.
Psala jsi vždycky výborně a toto je "majstrštyk". ☼☼☼

5 Mais Mais | Web | 13. února 2015 v 14:12 | Reagovat

T_T
Vážně dobře napsané :D Někdy si u prohlížení starých fotografií uvědomím význam svých činů (ale aniž by třeba souvisely přímo s tou fotkou, jenom tak zničehonic)  a pak na mě dopadne podobná nostalgie, která na mě foukla právě u čtení 'tenisek' :) Je to vážně moc pěkný :D

6 Michal (ka) Michal (ka) | Web | 13. února 2015 v 15:46 | Reagovat

Ty jsi fakt šikovná !! Štve mě, že já nemám žádnou fantazii a um nepsat jako žák základní školy. :D
Jinak moc děkuju :)

7 Kelíns Kelíns | E-mail | Web | 14. února 2015 v 10:01 | Reagovat

To jsi napsala moc krásně. Je to dojemný :)

8 Anette Anette | Web | 15. února 2015 v 14:02 | Reagovat

je to fakt moc pěkné! :) líbí se mi, jak dokážeš popsat každou situaci :) máš velkou slovní zásobu :)

9 flow flow | Web | 15. února 2015 v 15:00 | Reagovat

Píšeš fakt dobře:).

10 Em Age Em Age | Web | 12. března 2015 v 19:42 | Reagovat

Tak tohle je kurňa smutné. :-( Ale moc dobře napsané, ke konci jsem málem uslzla. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama