Únor 2015

Zkouškové, kosmetika a knihy

15. února 2015 v 18:00 | Infinity |  Útržky z mého života
Nad blogem přemýšlím opravdu často, a vždycky když chci sepsat nějaký článek, promýšlím si ho v hlavě do nejmenších detailů. Určitě jste si všimli, že už se tu dlouho neobjevil článek, který by byl o novinkách z mého života.

Je toho spoustu nového. Mám úspěšně za sebou zkouškové období za zimní semestr a jsem moc spokojená. Byl to víc jak měsíc učení se, probdělé noci plné stresu, neustálá únava a vyčerpání. Ale stálo to za to, když dřete a výsledek je pak pozitivní, máte pak mnohem větší radost než když něco získáte zadarmo bez vynaloženého úsilí. Stihla jsem i hodně prokrastinovat, číst, sledovat spoustu Youtube videí, trávit nejvíc volného času s přítelem, který je mi neskutečnou oporou v každé situaci a s kterým tento měsíc slavíme společný půl rok. Jsem vedle něj neskutečně šťastná. Vždycky, když už jsem neměla sílu se učit a všechno jsem chtěla vzdát, podpořil mě a stál po mém boku. Někdy se musím pozastavit a říct si, jestli se mi to všechno jen nezdá, protože máme opravdu dokonalý vztah, o kterém jsem vždy snila.

V poslední době jsem si našla opravdu blízký vztah ke kosmetice. Neznamená to, že budu mít najednou kosmetický blog, ale mám pocit, že se tu klidně může objevit i čánek s nějakými mými dojmy z nových kosmetických produktů. Udělala jsem si obrovskou radost roztomilou kosmetickou taštičkou od známé zahraniční youtuberky Zoelly, kterou mám moc ráda. A také mám novou Sleek paletku Oh so special, kterou si musím pořád prohlížet, protože je nádherná, a taky si už oční stíny nelíčím ničím jiným. Na fotkách jsou dále dva časopisy Elle s Keirou Knightley, jedno české vydání a druhé UK.

Co se týče knih, tak na fotografiích jsou jak knihy z knihovny, tak knihy nově zakoupené. Za poslední dobu jsem přečetla knihu Eleanor a Park, což byla nádherná kniha o první lásce, která překoná téměř všechny překážky v životě dvou mladých lidí a je tak úžasně nevinná. Určitě stojí za přečtení. Další přečtenou knihou je Seznam mých přání, která je díky výjimečnému stylu psaní autora jedním z největších literárních překvapení pro mě. Je to kniha, kterou si budu pamatovat ještě dlouho a někdy si na ní vzpomenu a přemýšlím nad ní. Takhle na mě působí jedině knihy, které jsou podle mě literárními skvosty. V současnosti mám rozečtenou Tampu, která je jedna z nejkontroverznějších knih, které jsem kdy četla. Když si přečtete anotaci, pochopíte proč. Ze zekoupených knih mi udělala největší radost Zmizelá, na kterou se neskutečně těším a z vypůjčených knih se moc těším na Solitaire.





Zapomenuté tenisky - epifanie

12. února 2015 v 22:35 | Infinity |  Píšu
Po opravdu dlouhé době jsem tu s novým článkem. Moje dlouhá neaktivita tu byla kvůli zkouškovému období. Bylo toho opravdu moc, a proto jsem se blogu nemohla věnovat naplno.

Dnes bych se s Vámi chtěla podělit o kratší text, konkrétně epfianii, kterou jsem napsala ve škole v rámci semináře Tvůrčího psaní. Měli jsme napsat text na základě jedné fotografie, kterou jsme dostali na semináři, který by splňoval kritéria epifanie a já jsem se toho tedy zhostila po svém.
Inspirací mi byla hlavně ta fotografie. Najednou jsem v hlavě měla jasnou představu, jak by má povídka měla vyznít. Jen mě mrzí, že tu fotku sem nemohu přidat, protože ji nemám k dispozici. Tento text není založen na žádném reálném zážitku, jen jsem si v hlavě vytvořila představu, jak by děj přesně mohl vypadat a vzniklo toto...

ZAPOMENUTÉ TENISKY

Jako by to bylo včera, co jsem stál v tom rozestavěném domě a přemýšlel o tom, co mě obklopuje. Počítal jsem stromy, bylo jich tolik, že jsem je nedokázal napočítat. Uměl jsem jen čísla od jedné do deseti a těch stromů byly stovky. Netušil jsem, proč jsem v tom neznámém domě. Nevěděl jsem, že tam jsem proto, že se mí rodiče rozvádí, nerozuměl jsem tomu. Byl jsem ještě dítě, malé pětileté dítě. Když se dnes dívám na tu fotografii, která ležela mezi mými starými sešity, vidím tak malého a neinformovaného chlapečka.

Utírám si kapesníkem vlhké oči, protože je mi z toho bytostně smutno. Nechápal jsem ty věčné hádky rodičů. Nerozuměl jsem těm slovům o majetku, o penězích a nevěře, které se neustále opakovaly a vracely se mezi maminku a tatínka. Radši jsem si šel hrát s oblíbenými vláčky a uzavřel se do svého dětského světa plného snů a malicherných starostí. Vláčky mě naprosto fascinovaly, nikdy neztrácely směr, měly danou určitou trasu a té se držely. Uvnitř jsem cítil, že něco takového chci i já, jen jsem si to neuměl poskládat dohromady, a tak jsem posouval mašinku z bodu A, do bodu B. Přitom jsem se usmíval a myslel na to, jak všechno bude zas tak, jak dřív. Ani na sekundu jsem nezapochyboval, že mám pravdu.

Divím se, že v ruce nedržím Méďu, ten byl se mnou pořád. Byl to můj nejlepší kamarád, všude byl se mnou a vždycky vyslechl vše, co jsem mu říkal. Sice mi nic neodpovídal nazpátek, když jsem to nejvíc potřeboval, ale na to jsem si po čase dokázal zvyknout.

Nový dům, bydlení s maminkou a jejím novým přítelem, to bylo něco, na co jsem si musel zvykat. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli se mi ten muž, které mi byl tak cizí a pořád byl s maminkou, vlastně líbil. Nebyl mou součástí, neměl jsem oči po něm, nebyl s maminkou, když jsem se narodil, nebyl to tatínek. Vždycky jsem mu říkal Strejdo, protože jsem pořád čekal, až se tatínek vrátí z té dlouhé cesty, na které údajně byl. Na cestě, kam mě nemohl vzít s sebou, protože malé děti na takové cesty nejezdí.

Ty tenisky, které mám na sobě na té staré fotografii, jsem chtěl nosit pořád, i když už byly tak ušmudlané, že mi maminka chtěla koupit nové. "Šimonku, maminka ti koupí nový, krásný boty, který se ti budou moc líbit, uvidíš!"
Pokaždé, když jsem něco takového zaslechl, zaskočil mě naprostý pocit bezmoci. Ty tenisky byly od tatínka, byl to dárek k mým čtvrtým narozeninám a byly přesně v barvách, které jsem miloval. Modro-zeleno-žluté. Měl jsem je mnohem radši než moje vláčky a Méďu. Byla to věc, kterou mi tatínek věnoval od srdce, a nikdy nezapomenu, s jakou radostí mi je dával. Nechtěl jsem je zout, vyměnit je za jiné a dnes, po dvaceti letech si uvědomuji, že to byl protest proti Strejdovi. Nechtěl jsem ho v tom velkém domě s vysokými stropy a vybydleném prostorem. Chtěl jsem tatínka a každý den jsem v těch ošoupaných teniskách čekal, že se objeví za dveřmi a bude mě mít zase rád.

Infinity