Vyhlášení prvního kola Literární soutěže

16. října 2012 v 19:15 | Infinity
Tak a je tu první kolo Literární soutěže... :-) Pár přihlášených nezaslalo své literární výtvory, takže zde jsou literární počiny, které mi zaslaly šikovné blogerky. :))


První povídku zaslala Marsianna:

Emily zavřela dveře. "Tak takové to je," pomyslela si a první slza jí stekla po tváři. Ještě před půlhodinou to byla šťastná dívka, která prožila své dětství u babičky a na farmě v Yorkshiru. Celé hodiny mohla běhat mezi rozdováděnými koňmi a psy. Nemusela se o nic starat, nic ji netížilo. Myslela si, že prožila šťastné dětství s milující rodinou. A najednou, ze dne na den, se její život obrátil vzhůru nohama. Její rodina ve skutečnosti její skutečnou rodinou nebyla. Ve 2 letech byla "unesena" nevlastním bratrem své matky. Nedokázal se dívat na to, jak se o Emily její vlastní, biologická matka nedokáže postarat. Odvezl ji ke své matce do Yorkshiru. Babička Claire byla příjemná starší dáma, avšak velmi zásadová. Neposlušnost ve svém domě nestrpěla.
Zatímco Emily vzpomínala na své dětství, při vzpomínce na babičku ji její rty rozehrál úsměv. "Není nakonec lepší mít nevlastní rodinu, která vás miluje, než vlastní rodinu, která o vás nejeví zájem?" přemýšlela Emily. Setřela slzu ze své tváře a vykročila vstříc novému, opravdovému životu.

Další příběh mi zaslala Siera Nevada:

Sirotčinec Evy Mahogionovej pre neobyčajné deti

Mám tridsaťpäť. Každému je hneď po prezradení môjho veku jasné, že najlepšie roky sú za mnou. Už to bude len horšie a horšie. Ja to viem tiež. Proste mi to nejak nevyšlo. Neviem, niekedy som rozmýšľala nad tým, aké by to bolo vrátiť čas. Vrátiť sa na strednú,či vysokú. Urobiť niektoré veci odznova, lepšie...
Nemám prácu. V dnešnej dobe a, vlastne, v každej dobe, je to problém. Nie je žiadna sranda žiť len s prídavkov...
Ďalšia vec, ktorá nie je vtipná, je zdieľať dom s tetou Imogine. Jej staroba na mňa nevplýva dobre. Vidím sa v nej. Áno, v starom človeku. Skončím ako ona, nechcená a senilná stará dievka. Tá predstava ma neuveriteľne ubíja. Ničí moju chuť pre všetko. Veď načo čítať ďalej, keď viete koniec, nie?
A v tomto období, v období mojej najväčšej životnej krízy, prišla tá ponuka. Vychovávateľka v sirotčinci. Nepáčila sa mi predstava, že by som sa z jedného pochmúrneho prostredia presťahovala do druhého, ale možno... Zavrela som oči a zamyslela sa.
Predstavila som si samu seba, ako sa okolo mňa hmýri kopu detských nožičiek. Všade počuť ich džavot a ja mám čo robiť, aby som sa o všetkých postarala. Lietam z miestnosti do miestnosti a malé dievčatko meno... dávam mu meno Lis, ma nasleduje ako tichý tieň, ktorý pri mojom pohľade vždy sklopí zrak dole na plyšového macka držiaceho v rukách vediac, že robí niečo nie tak celkom správne. Ja sa naňu ale len usmejem a uložím poslednú košeľu do skrine. V tomto momente predstava končí a ja otváram oči.
Na perách sa mi na moje prekvapenie usadil jemný úsmev. Je to ten typ úsmevu, pri ktorom nepoznáte príčinu nadmerného tvorenia endorfínov v tele. O to je vzácnejší. A u mňa trojnásobne.
Zrakom som skĺzla späť na inzerát a ešte raz si ho prečítala. Neváhala som. Odložila som noviny na stolík, ani som sa neunúvala ich poskladať, a vybehla po schodoch do svojej izby. Kľakla som si na zem a moje kĺby na protest zapraskali. Odignorovala som to a vytiahla spod postele veľký kufor. Cítila som vzrušenie. Cítila sa ako keď som mala šesťa brat ma prvýkrát zobral na tajné miesto ich chalanského spolku. Deň pred tým ako sme tam šli som ani nespala, tak som sa tešila...
Balenie netrvalo dlho. S ťažkým kufrom som sa ťarbavým krokom vliekla dolu schodmi.
Opúšťala som dom bez rozlúčenia, bez ničoho. Nechcela som sa lúčiť, vedela som, že sa tu ešte vrátim. Tento dom je moja staroba, v ktorej som paradoxne prežila mladosť.
A teta Imogine si aj tak nevšimne, že tu nie som. Čo na miesto nepatrí, chýbať tam nebude.

Pred bránkou sirotčinca som na chvíľu zastala a premerala si pohľadom dom. Bol v celkom dobrom stave, i keď omietka bola na niektorých miestach dosťpochybná. Vyzeral ako bežný dom z obdobia občianskej vojny.
Otvorila som si kovanú bránku a špičkou nohy prekročila pomyselný prah do záhradky. Bolo to zváštne. Ako keby som prešla do nejakej bubliny a všetku špinu, ktorá sa na mňa vekom nalepila som nechala vonku. Prišlo mi to... smiešne. Stála som tam na mieste, neisto sa rozhliadala a popritom sa čoraz viac smiala. Obidvoma rukami som sa prikryla ústa, ale za nimi sa stále škerila, keď sa otvorili dvere. Stuhla som. Ruky som bleskovo dala pozdĺž tela a úsmev mi doslova zamrzol na perách.
,,Môžem sa vás opýtať, čo tu robíte, pani?" spýtala sa postaršia žena a popritom na mňa pozerala s prižmúrenými očami.
,,Uhm... Prepáčte, ja len...." Poviem, že som sa pomýlila, zablúdila... ,,Ja som prišla kvôli tomu inzerátu." vypadlo zo mňa nakoniec. Žene vyletelo obočie na vrch čela a ja som sa začala nervózne pohrávať s lemom blúzky. Zlozvyk z detstva. V mysli som sa hrešila za to, prečo som povedala pravdu. Bolo jedno, že to je pravda, tá v dnešnej dobe už aj tak za nič nestála. Mala som vedieť, že toto je blbosť, už len kvôli tým divným pocitom, ktoré som začala pociťovať, odkedy som si prečítala ten prekliaty inzerát...

Žena si ma premerala od hlavy po päty a popri tom vydala pár zvláštnych zvukov. Jej uprený pohľad mi nebol trikrát prijémny, cítila som sa dosť blbo.
,,No poďte, slečna." prehovorila nakoniec a otvorila mi dvere. Vykráčala som hore schodmi, stále sa na ňu ostražito dívajúc. Hneď ako som bola dnu, vošla tiež a zabuchla dvere.
,,Myslím, že nás potrebujete." skonštatovala.

Ja niekoho potrebujem? Rozmýšľala som, že sa na to spýtam, ale nechcela som, aby sa na mňa znova začala, nedaj bože, tak uprene pozerať.
,,Tak, idem vás tu previesť, aby ste sa trošičku zorientovali." Zapísala poslednú vec a s rachotom zaklapla veľkú knihu.
,,Tu je spoločenská miestnosť, jediná na dolnom poschodí. Hore sú potom izby." povedala stručne na začiatku a previedla ma všetkými miestnosťami. Nevidela som tu až tak veľa detí, dokopy som ich napočítala okolo desať.
,,A toto sú všetci chovanci?" spýtala som sa pani.
,,Deti, sú to deti," zdôraznila očividne pobúrená mojim pomenovaním, ,,a áno, preteraz sú to všetky. O viac by bolo priťažké sa starať." Veľavýznamne sa na mňa pozrela.
,,Tak, môžete si začať robiť svoju prácu už teraz, keďsa tu ako tak vyznáte, ja idem dole." Hneď ako to dopovedala, zbehla svižne dole schodmi a zmizla vo dverách spoločenskej miestnosti. Ja som zostala stáť na chodbe medzi radou dverí. Skoro všetky boli otvorené. Pristavila som sa pri jedných a pozrela dnu. Sedelo tam dievčatko. Mohlo mať šesť či sedem rokov, ale aj tak sa tvárilo vážne. Sedela na posteli s nožičkami pritiahnutými k brade a hlavou sa opierala o vedľajšiu stenu, čo bola póza taká typická pre dospelých, že pri nej to vyzeralo zvrátene groteskne. Zdalo sa, že nič okolo seba nevníma, ale zrazu obrátila prezieravé veľké oči mojím smerom.
,,Ahoj," pozdravila som ju a pomaly si otvorila dvere, aby som mohla vstúpiť. Neodpovedala, len sa na mňa ďalej ostražito pozerala. Pripomenulo mi to pani zdola.
,,Čo robíš?" Chcela som s ňou nejako nadviazaťrozhovor, ale nedarilo sa mi.
,,Nechceš sa so mnou rozprávať?" Čakala som prikývnutie, ale zasa nič.
,,Tak dobre, môžeš byť ticho, ale kým neprehovoríš,neodídem." vyhrážala som sa jej. Ako demonštráciu môjho tvrdenia som si sadla na stoličku pri posteli a pohodlne sa oprela. Nič nepovedala. Len som mykla plecami a ďalej sedela. Takto to pokračovalo desať minút, dvadsať,hodinu, dve, tri, štyri.... Prestala som to počítať, pretože môj mozog už bol unavený a zatvárali sa mi oči. Nechcela som tomu podľahnúť, ale...
Na druhý deň som sa zobudila do pocitu, že vás niekto sleduje. Opatrne som otvorila oči a trochu sa spočiatku naľakala veľkých očí, ktoré som mala pred tvárou. Rýchlo som sa ale spamätala a uvedomila si, že je to to dievča. Usmievala sa na mňa. Síce trochu zvláštne krivo, ale predsa len to bol úsmev.

,,Čo robíš?" spýtala sa moju otázku detským hláskom. Usmiala som sa aj ja. Takže nakoniec úspech? Dúfam ale, že u ostatných to pôjde rýchlejšie.
,,Dodržujem sľub, ako vidíš." Žmurkla som na ňu a ona sa rozosmiala, ale hneď nato zamračila. Zľakla som sa, či som nepovedala niečo zlé, keď sa jej tak rýchlo zmenila nálada, ale na nič som neprišla. Dievčatko si znova sadlo na posteľ do rovnakej pózy ako včera a už viac neprehovorilo.

Postupom času som sa zoznámila so všetkými deťmi v ústave. Každé bolo niečím trochu zvláštne a jedinečné, ale jednu vec mali spoločnú - všetky mali v tvári aj pri smiechu závoj smútku. Nechápala som to. Najskôr som si myslela, že sú postihnuté kvôli poznámke o tom, že väčší počet by sa zle zvládal, ale pri žiadnom som si nevšimla nejakú výraznú poruchu. S každým z nich som zažila zaujímavé zážitky, ale stále som mala najviac v srdci to dievčatko. Nebolo to možno správne, že ju mám zo všetkých najradšej, ale nedokázala som to zmeniť. Tak mi pripomínalo samu seba.... Akurát ja som sa viac smiala.
Raz som to už nevydržala a šla ku nej do izby, kde trávila väčšinu času. Sadla som si k nej na posteľ.
,,Prečo si taká smutná?" spýtala som sa jej.
,,A prečo si ty taká prázdna?" položila mi otázku ona. Zostala som úplne prekvapene pozrať na sedemročné dievča, ktoré sa ma spýtalo niečo takéto.
,,Nie som prázdna...."
,,Ale si, vidím to. Nebola si šťastná, preto si prišla tu. Chcela si, aby ťa to vrátilo do doby, keď si šťastná bola, do detstva...."Stále viac a viac som na ňu vyvaľovala oči. Videla môj zdesený a prekvapený výraz a len si povzdychla.
,,Povedz len, že je to tak."
,,Nie ja..." zasekla som sa. Bolo to tak, presne tak. Dievčatko si len povzdychlo.
,,Všetci okolo chcú zlé veci, aj ty ich chceš. Prečo sú dospelí takí?" pozerala sa na mňa s otázkou v očiach.

,,Neviem. Neviem, prečo sme takí. Možno je to daň za to,že sme mali detstvo, niečo dobré za zlé."
,,Takže za detstvo sa platí?" Uvedomila som si, že som asi povedala hovadinu. A možno nie. Možno to je naozaj niečo ako zmluva s diablom. On nám dá najšťastnejšie roky života na to, aby si on mohol zobrať tie zvyšné. Dievčatko pochopilo, že neviem alebo možno nechcem na jej otázku odpovedať.
,,A čo je vlastne detstvo? Ja som nezaplatila...."
,,Detstvo je..." zakusla som si do pery. Nevedela som ho definovať. Pre každého to je niečo iné, sú to jeho zážitky a pocit radosti, ale čo mám povedať jej?
,,Detstvo je kráľovstvo. Je jedno, koľko máš rokov, ako vyzeráš a kto si, môžu tam vstúpiť všetci. A budú tam dovtedy, kým sa nerozhodnú odísť do dospelosti." Bolo mi jedno, aké blbosti jej hovorím. Chcela som ju znova rozveseliť a dať jej... nádej, pretože sa mi zdalo, že práve to jej chýba. Chýba jej nádej v to, že by aj ona mohla byť bezstarostná.

,,A čo je na ňom to najlepšie?" Znova ma prekvapila otázkou, na ktorú som nepoznala odpoveď. Zamyslela som sa nad tým, čo by som chcela počuť ja, keď by som mala toľko rokov ako ona. Nie! Takto by to nešlo.... A preto som sa zamyslela nad tým, čo by som chcela počuť teraz.Čo bolo vtedy lepšie, ako je teraz? Chvíľu som nad tým rozmýšľala a vtom som na to prišla. Teraz som sa bála, že nič nedokážem, pretože som vedela, že raz všetko skončí a ja zomriem, tlačil ma čas.
,,Najlepšie na ňom je, že je nekonečné. Máš tam času, koľko len chceš, pretože detstvo je kráľovstvo, v ktorom nikto neumiera..."

Za mesiac dievčatko zomrelo.
Bola pravda, že v tom ústave neboli len obyčajné deti. Všetky boli smrteľne choré. Lekári im však nevedeli pomôcť a tak skončili tu. Najsmutnejšie na tom všetkom, však bolo, že nezažili to, čo ostatné deti. Tú bezstarostnosť a vieru v to, že sa stane aj nemožné.
Nikto im nedoprial tú slobodu mysle, ktorá nastáva, keďveríme, že môžeme veci robiť po svojom, že ak niečo pokazíme, budeme mať ešte dosť času na to, aby sme to opravili...

Baush také přispěla do této soutěže svým příběhem:

"Lily vstávej už je ráno. Musíš do školky."
Poslušně vstávám a beru si do ruky svého medvídka. Mamka mi podává perník a když se najím dává mi moje šaty, které si beru na sebe.
Chytám jí za ruku a jdeme pomalu ke školce.
"Mamí?"
"Ano?"
"Když už budu velká?"
"Vždyť jsi velká." a usmívá se na mě. Pořád v ruce držím svého méďu a říkám si, že bych si přála chodit do školy. Má to jenom jednu vadu. Ve škole se nesmí hrát s hračkama. Ale dozvíte se tam spoustu nových věcí., ne? Naučíme se číst, psát a počítat. Moje sestřička, která chodí do deváté třídy říká, že škola je děsná a že už chce být úplně velká a dospělá.
Vždyť i oni jsou tak dospělí a krásní. Skoro jako maminka.
Když jsme téměř u školky prochází kolem nějaké velké děti. Mluví sprostě a v ruce mají cigaretu. Nikdy nechci být taková. Chci být jiná. A hlavně chci navždy zůstat se svým méďou. Aspoň prozatím...

A na konec básnička od Em Age:

Pamatuju, jak jsem byla dítětem
nic jako "starosti" jsem tehdy asi neznala
ale pamatuju si na svou dětskou duši, na své malé srdce
co bych teď tak ráda zase poznala.

Proč je nebe modré, maminko
(tehdy jsem přece neznala lom světla v oku)
Proč je tohle tam a teď je to zas jiné
(a proč otázky ztratily se v závanu mých deseti roků)

Vždy, když v mém světě setmělo se
a hvězdy nesvítily v temné noci
tak měsíc se rozzářil a maminka mě obejmula
a v jejím objetí snad zas všechno budu moci.

Snad jen dětské vzpomínky
zachrání nás v temné době
a to vroucné objetí maminky
budeme navždy nosit někde v sobě.

Moc vám děkuju za vaše výtvory, opravdu jste mi udělaly radost! :-)

Můžete pro autorky literárních výtvorů hlasovat v anketě.. :)

Téma pro příští týden je Fobie.
Soutěžící, posílejte mi do příštího úterý své výtvory!
Infinity
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kdo postoupí do dalšího kola?

Em Age 28.9% (11)
Marsianna 28.9% (11)
Baush 10.5% (4)
Siera Nevada 31.6% (12)

Komentáře

1 Shine Shine | Web | 16. října 2012 v 19:24 | Reagovat

Em Age... krása.

2 Em Age Em Age | Web | 16. října 2012 v 19:47 | Reagovat

[1]: Shine, tvůj názor se mi taky líbí! 8-) :-D Infinity, zlato, pro dobro čtenářů, oddělila bys jednotlivé sloky? Předem moc děkuji!

A všem budu moc vděčná za hlasy. Napiště kdyžtak, že jste mi dali hlas, abych mohla na váš blog ám to jít oplatit. :-D

3 Infinity Infinity | Web | 16. října 2012 v 19:50 | Reagovat

[2]: Hotovo. :-)

4 Fourette Fourette | Web | 16. října 2012 v 20:03 | Reagovat

Můj hlas patří Marsianně, ale bylo to těžké! :)

5 Infinity Infinity | Web | 16. října 2012 v 20:04 | Reagovat

Vypadá to, že favoritka je Em Age. :D

6 Em Age Em Age | Web | 16. října 2012 v 20:05 | Reagovat

[5]: Tak to vypadá, že budu happy. :D :D

7 Infinity Infinity | Web | 16. října 2012 v 20:06 | Reagovat

[6]: Jsi prostě hvězda! :D

8 Em Age Em Age | Web | 16. října 2012 v 20:13 | Reagovat

[7]: Jasný! :D
A díky za comment. Mně se ty dvě taky líbí. A i první a silhoutte.

9 Infinity Infinity | Web | 16. října 2012 v 20:14 | Reagovat

[8]: Nemáš zač, ty fotky jsou vážně skvělý a tobě to na nich moc sluší! :)

10 Marsianna Marsianna | Web | 16. října 2012 v 20:23 | Reagovat

[4]: Děkuju, jsi zlato :-* :-)

11 Infinity Infinity | Web | 16. října 2012 v 20:26 | Reagovat

Já osobně jsem ještě pro žádnou z vás nehlasovala, nedokážu se rozhodnout. :-D

12 Rikkina* Rikkina* | Web | 16. října 2012 v 20:41 | Reagovat

Zdravím.. omlouvám se za neaktivitu. Právě začalo finále Miss! :)

13 Ywulíí:) Ywulíí:) | Web | 16. října 2012 v 20:41 | Reagovat

Ta básnička je strašně krásná:)

14 Em Age Em Age | Web | 16. října 2012 v 20:55 | Reagovat

[13]: Jůů. Děkuji. :-D

15 Penelope Carolin Olivier Penelope Carolin Olivier | E-mail | Web | 17. října 2012 v 6:46 | Reagovat

Em Age 7. ;-)

16 Em Age Em Age | Web | 17. října 2012 v 15:23 | Reagovat

[15]: Moc díky. :-)

17 Veverka Veverka | Web | 17. října 2012 v 16:57 | Reagovat

Em Age. :) Ale Marsiannina povídka je taky skvělá. :D

18 Simča* Simča* | Web | 17. října 2012 v 18:40 | Reagovat

Hlas pro Baush :)

19 Marsianna Marsianna | Web | 17. října 2012 v 19:41 | Reagovat

[17]: Děkuju moc! :-) Mám radost, že se ti líbí. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama