Normálně jiní - recenze

5. listopadu 2018 v 14:54 | Infinity |  Knihy a mé recenze
V poslední době jsem si zvykla číst vybranou současnou literaturu, která podle mě bude mít na můj čtenářský zážitek velký dopad a na kterou jen tak nezapomennu. Z nějaké části do této kategorie spadá i román Normálně jiní. Je tu však jedno ALE. Tuto knihu můžeme z velké z části zařadit do Young Adult žánru, který mi je už nějakou dobu vzdálený. Tam podle mě byl největší problém, aspoň pro mě. Titulek slibuje podobnost s knihami Hvězdy nám nepřály a Než jsem tě poznala a to mi přijde naprosto na místě, milovníci těchto knih si uričtě přijdou na své. Já tyto knihy mám taky ráda a často se k nim v mysli ráda vracím, k Normálně jiným se jistě budu taky vracet. Byly tu však věci, které mi vadily a které jsem já osobně nedokázala při četbě ocenit. Ale abych nepředbíhala, vezmu to pěkně od začátku.

Anotace: Pokud ti nezlomí srdce, není to láska…

​Žádná rodina není ideální. Každá má svoje problémy. Devatenáctiletá Maddy dělí svůj život mezi práci ve fotolabu a péči o svou mladší autistickou sestru B, která vyžaduje celodenní péči. Stará se o ni společně s matkou a je smířená s tím, že už to tak bude napořád. Nemá čas na kamarády, na kluky, na věci, co ostatní v jejím věku běžně dělají. To poslední, na co myslí, je láska. Jenže jí to nevadí. Rodina je přece nejdůležitější... S tím by ovšem nesouhlasil devatenáctiletý Albert. Jediné, o čem sní, je odjet z domu, od otce, který ho nikdy nepochválí. Albert je podle něj jen břídil a flákač, který nikdy nic nedokáže. Pryč od bratra, který si libuje v urážkách všeho a všech.

Jednoho dne se Maddy a Albert potkají a toto setkání jim změní pohled na vše. Albert začne poněkud odtažité, a přitom okouzlující Maddy nadbíhat. Čím více se sbližují, tím více si uvědomují, že na své problémy nejsou sami a že jeden druhému mohou dodat odvahu věci změnit. Albert poprvé v životě poznává, jak silné může být rodinné pouto. Zamilují se do sebe, ale kromě lásky je čeká ještě jedna těžká zkouška. Jak se s ní vyrovnají?

Novozélandská autorka Tammy Robinsonová se s vtipem a hlubokým porozuměním zamýšlí nad způsobem, jakým dokážeme plnit své sny, nad cenou, kterou jsme za to ochotni zaplatit, a nad sílou lásky, která nám umožňuje najít svou pravou rodinu.



Recenze: Jak jste se již mohli dočíst v anotaci, příběh vypráví o devatenáctileté Maddie a Albertovi. Oba hlavní hrdiny postupně poznáváme skrz vyprávění v ich formě z obou pohledů. Na jedné straně máme Maddy, která pracuje ve fotolabu a svůj život má už dopředu nalinkovaný. Stará se o svou autistickou sestru, která ji potřebuje a raději si nedělá žádné ambice, straní se od přátel a nestojí o vztah. Jednoho dne však narazí na Alberta. Na úžasného kluka s velkými ambicemi a také těžkým životem. Jeho otec ho umí jen urážet a dává najevo, že mu od něj nebude nikdy nic dobré. Stejný je i jeho bratr, proto Albert chce co nejdříve z domova odejít a začít život někde úplně jinde. Když potká Maddy, ihned se zamiluje a všemožnými cestami se snaží získat její srdce a v tu chvíli zmar a lítost naše hlavní hrdiny opouští a konečně mají o co bojovat.
 

I tak se snažím být šťastná

24. října 2018 v 15:09 | Infinity |  Útržky z mého života
Aby tento blog nebyl pouhým knižním zaznamenáváním toho, co jsem přečetla, ráda bych se s vámi podělila taky s nějakými střípky z mého života. Už jsem tohle hrozně dlouho nedělala a pamatuju si, jak můj blog plnil každý den nový článek o tom, co je nového a taky si pamatuju dokonce to, jak jsem tenkrát kvůli tomu měla problémy na střední, protože se přišlo na můj blog a na to, že jsem v článcích zmiňovala, co mě tenkrát štvalo na spolužácích. Ach, ta nostalgie. :D

Každopádně abych se vrátila k tomu, co jsem vám chtěla sdělit. Můj rok 2018 je vlastně hrozně divnej. Nevím, jak jinak bych letošní rok popsala, protože toto označení mi přijde opravdu nejvýstižnější. Nejzásadnějšími událostmi jsou nejspíš ty, kdy jsem si prošla dost těžkým rozchodem, dostudovala jsem vysokou a nastoupila do zaměstnání. A co bych k tomu tak mohla říct? Člověk si prostě zvykne. Zvykne si na velkou díru v srdci, zvykne si na to, že už nebude studentem, ale pracujícím člověkem a že tím vlastně přichází nová etapa života. Někdy je opravdu těžký si to takhle říct a ve chvílích, které jsou nejtěžší a zrovna je to všechno čerstvý, si to nechcete přiznat. Nezajímají vás řeči kamarádů, jak všechno bude dobrý, nechcete to ani slyšet, protože si myslíte, že to nikdy nemůže přebolet, že nikdo nemůže zacelit to prázdný místo uvnitř vás. Tohle se mnou udělal rozchod s člověkem, se kterým jsem strávila tři roky mýho života a ne, není to ani teď dobrý, ale je to aspoň o trochu lepší.

A jak jsem se cítila, když jsem dodělala státnice a měla jsem všechno před sebou a absolutně jsem nevěděla, kde se uplatním? Hrozně zvláštně, protože jsem absolutně netušila, co se mnou bude, jaké příležitosti se naskytnou a byla jsem dost neukotvená. Toto období trvalo celé čtyři měsíce a pak jsem narazila na práci, pro kterou jsem se rozhodla. Teď už jsem tu od června a jsem spokojená a všimla jsem si, že jsou dny, kdy se vyloženě těším na to, co mě v práci čeká. Pracuji jako plánovač inzerce v novinách a je to moc zajímavá a mnohdy nevyzpytatelná práce a to mě na ní baví. V minulosti jsem si neuměla představit, že bych byla takzvaná "kancelářská krysa" (já vím, je to ošklivě řečeno), ale světe div se! Mě to baví. A podle mě je to dost důležité, protože přeci jen tu od pondělí do pátku těch osm hodin prosedím.

Abych to tedy nějak shrnula. Jsou momenty, kdy jsem šťastná a nic mi neschází a postupně se začínám zocelovat, ale samozřejmě jsou dny, kdy to tak úplně nejde a dostihnou mě smutné dny, kdy si říkám, jak je všechno na nic. Každopádně vy, co čtete můj blog pravidelně moc dobře víte, že i z toho dna jsem se vždycky uměla zvednout, jít dál a vždycky jsem se snažila všechno brát optimisticky.

Jak se teď ve vašem životě daří vám? A mám tu ještě vůbec nějaké pravidelné čtenáře z dřívějška?


Infinity

Mysli na nesmysly - recenze

10. září 2018 v 21:57 | Infinity |  Knihy a mé recenze
A máme tu další recenzi. Ano, já vím, já vím! Zase po dlouhé době, ale tentokrát vám přinášm jednu velkou dokonalost!

Anotace: Mysli na nesmysly obsahuje osm povídek. O vztazích. Jsou to příběhy ze života, možná právě toho vašeho.
Když jsem minulej rok napsala svou první povídku, neměla jsem vůbec tušení, že bych jednoho dne mohla vydat celou sbírku povídek. Ani jsem nedoufala, že by se povídka mohla někomu líbit. Ale líbila se. I ta další. A další. Protovznikla tahle kniha. Jestli ale nechcete kupovat zajíce v pytli, navštivte můj blog, kde pár povídek už mám. Kniha však obsahuje povídky úplně nové i ty, které najdete na blogu nedokončené. Pokračování najdete právě v téhle knize.


Recenze: Když jsem na instagramu zahlédla překrásnou obálku a úžasnou anotaci, jakou knižní prvotina Michaely Dočkalové Mysli na nesmysly má, věděla jsem, že si ji musím přečíst. Začaly se objevovat příspěvky s pochvalnými recenzemi a dozvěděla jsem se, že se jedná o povídkovou sbírku, které mě v poslední době dost chytly a tak jsem neváhala ani sekundu a autorku jsem kontaktovala, jestli bych o její knize nemohla napsat recenzi. Přesto jsem nevěděla, co přesně očekávat, zda se mi kniha bude líbit a splní moje očekávání. A PANEBOŽE JO! Tahle knížka je vážně literární skvost a nechápu, jak někdo v sobě může nosit tak obrovský talent a být ještě tak skromný jako je podle mě Míša.
 


Sen letící želvy - něco o knize a setkání s autorkou

6. srpna 2018 v 10:57 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Knižní novinka Sen letící želvy od Nory Eckhardtové by rozhodně neměla uniknout vaší pozornosti! Tato kniha měla být podle slov autorky původně thriller, ale jedná se spíš o psychologický příběh plný vnitřních monologů, zamyšlení o životě, která jsou opravdu zajímavá a nutí vás přehodnocovat vaše vlastní rozhodnutí. Je pozoruhodné, že se jedná o autorčinu prvotinu, protože s takovým talentem již ze začátku tvorby se jen tak nesetkáváme!

Musím také vyzdvihnout propracovanou psychologii postav, zejména Viktora Blahoše, který trpí chronickou nespavostí a nad vším moc přemýšlí. Především je zde skvěle popsaný vnitřní svět psychicky narušeného člověka, který realitu vnímá po svém. Na druhé straně je Elena, jeho přítelkyně, která všechno vidí optimisticky, ale také je velice sobecká a zahleděná sama do sebe, na což také dopaltí. Moc mě bavilo, jak tu byl popsaný vztah Eleny a Viktora, který vlastně stál už jen na vzájemném respektu. Navíc detektivní linka příběhu mi přišla upozaděna a samotná autorka si to moc dobře uvědomuje. Stejně vás ale celou dobu zajímá, kdo je tajuplný pan Z a kdo vlastně stojí za těmi vraždami.

Navíc v této knize naleznete spoustu odkazů k různým filmům, protože Nora Eckhardtová se několik let živila jako PR pražských kin jako je Aero nebo Bio Oko. Viktor se v tomto románu proto živí jako programový redaktor jednoho fiktivního kina Obzor a své práci je zcela oddaný. Také proto je jeho největším snem natočit film, na který se nikdy nezapomene.

Měla jsem tu možnost se s Norou Eckhardtovou setkat osobně a zjistila jsem díky ní spoustu informací o vzniku této knihy. Například, že ji zčala psát na mateřské a psaní vnímala jako formu odpočinku. Po dopsání Želv se ihned pustila do vymýšlení dalšího příběhu. Tentokrát se bude jednat o historický román/detektivku z roku 1850, ktrá bude propojená se současností. Také jsem se dozvěděla, že je Nora vášnivou čtenářkou a nejradši čte thrillery, ale největší literární potěšení má z klasiky - konkrétněji z knih Émila Zoly. Na otázku, jestli se v v některých postavách odráží kus jí samotné, mi Nora odpověděla, že samozřejmě velká část spisovatele a jeho osobních vjemů a zážitků, se zrcadlí v každé jeho knize a kdo to popírá, tak lže.



Četli jste tuto knihu? Přečtete si ji?

Infinity

Nikdyuš - recenze

8. července 2018 v 16:42 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Opět se budu opakovat, ale KONEČNĚ tu je nová recenze! Tentokrát na úžasnou dětskou knihu Nikdyuš, která mě dovedla k rozhodnutí, že se rozhodně pustím do dalších fantasy knih, do kterých se mi nechtělo a já teď vůbec nechápu proč.

Anotace: Morrigan Crowová je prokletá. Narodila se v ten nejnešťastnější den a všichni ji obviňují, že má na svědomí každou místní pohromu. A co je horší, kvůli kletbě je odsouzena zemřít v den svých jedenáctých narozenin. Pak ale potká Jupitera Northa, podivného muže, který ji dostane do tajemného světa Nikdyuš. Aby tu Morrigan mohla zůstat v bezpečí před hrozivou kletbou, musí najít způsob, jak úspěšně absolvovat zkoušky. Objeví nakonec svůj mimořádný talent?



Recenze: Novinka Nikdyuš, která je dětskou fantasy - je knížka, která mě zaujala na první pohled! A to fantasy vůbec nečtu! Jenže na tuto knížku jsem četla tolik chvály, že jsem si ji nemohla nechat ujít. Nikdyuš je často přirovnáváno k Harry Potterovi, ale já osobně si myslím, že autorce Jessice Townsend se povedlo vybudovat úplně nový a originální svět.

Hlavní hrdinka příběhu Morrigan Crowová je prokletá. Měla tu smůlu, že se narodila jako prokleté dítě a všichni ji obviňují z každé pohromy, která se v její blízkosti stane. Dalším neštěstím je to, že ve svých dvanácti letech má zemřít. Celý život si tedy Morrigan připadá zbytečná a nikdo z její rodiny ji nemá rád. Morrigan je už se svým osudem smířená, ale pak se stane zázrak. Objeví se Jupiter North, který hlavní hrdinku zachrání a odveze ji do naprosto neznámého města Nikdyuš. Morrigan tak dostane šanci se stát součástí "Divinské společnosti". Musí ale podstoupit čtyři zkoušky, které budou opravdu náročné.

Černá díra - recenze

27. května 2018 v 22:59 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Je to opravdu k nevíře, ale konečně je tu nová recenze! Tentokrát bych vám chtěla představit kriminální thriller Černá díra od islandské autorky detektivních příběhů Yrsy Sigurdardóttir. Četla jsem od této autorky Pamatuji si vás všechny a DNA. Obě knihy jsem recenezovala - odkazy jsou ZDE a ZDE. Vše, co Yrsa napíše, se mi líbí a její příběhy mi ještě dlouho rezonují v hlavě. Černá díra je druhým dílem ze série Freyja a Huldar. První díl DNA mě tenkrát opravdu dostal a není tomu jinak u druhého dílu!

Anotace:

Tajemná hrozba z minulosti se naplňuje

Na školním hřišti je po deseti letech vyzvednuta časová kapsle s představami tehdejších školáků o budoucnosti. Jedna ze zpráv však nese nenávistnou předpověď smrti několika lidí. Uvádí ale jen jejich iniciály. Je opravdu třeba brát vážně vzkaz třináctiletého teenagera?

Detektiv Huldar tuší, že vyšetřování banálního případu ze školy dostal na starost jen proto, aby ho drželo stranou od skutečné policejní práce. Jeho poslední případ ho připravil o profesionální kredit i post šéfa oddělení. Přesto bere nový úkol vážně a obrací se na dětskou psycholožku Freyju, aby prozkoumala, co za dítě mohlo tak výhružný dopis napsat. Navíc by se s Freyjou rád usmířil a sblížil. Na to ale pořád není vhodný čas, zvlášť když se oba znenadání ocitají uprostřed dalšího složitého případu.

Vynořuje se totiž souvislost mezi dopisem a řadou událostí z poslední doby: ve vířivce na zahradě rodinného domku jsou nalezeny uříznuté ruce a jeho majitel je krátce nato brutálním způsobem zavražděn. Iniciály jeho jména jsou na seznamu dopisu z minulosti. Je to jen náhoda?

Když je objevena jiná mrtvola a další odříznuté části těla, Huldar s Freyjou se pouštějí do zběsilého závodu s časem, aby včas odhalili pisatele, oběti i vraha před tím, než dojde k dalším vraždám. Zdá se, že čas zúčtování zřejmě nadešel…


Recenze: Příběh začíná tím, že je na školním hříšti objevena časová kapsle s předpovědí žáků do budoucna. Jeden vzkaz je ovšem velice znepokojující - iniciály určitých lidí jsou spojeny s jejich naplánovanou smrtí. Huldar dostává k řešení nový případ, protože tyto plány malého školáka z minulosti se postupně začínají plnit. Jedná se pouze o náhodu nebo o nevyřízené účty?

Huldar je sice sesazen ze své pozice vedoucího vyšetřovatele kvůli tragédii, která se stala v minulém díle, ale to nemění nic na tom, že se postupně dostává do čela vyšetřování i těchto záhadných vražd. Opět se spojuje s dětskou psycholožkou Freyjou a je velice zábavné sledovat jejich vztah, který se postupně vyvíjí. Jejich dialogy jsou jediným vtipným prvkem této knihy. Yrsa na druhé straně do tohoto příběhu zasazuje i malé děti a tím ve čtenáři prohlubuje beznaděj a nepříjemné pocity z četby.

Skoncovat s Eddym B. - recenze

5. března 2018 v 21:40 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Dnes vám přináším recenzi na jednu zcela výjimečnou knihu, která mě tak zasáhla, že jsem nebyla schopná už přes dva týdny sepsat mé pocity z ní. To se mi dlouho nestalo, protože vždycky vím, co o dané knize napsat.

Anotace: Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou.
Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.


Recenze: Édourad Louis sepsal příběh o Eddym B., což je on samotný. Tato kniha je zpověď zejména o jeho dětství, rodině, škole. To vše autor prožíval na severofrancouzském venkově. Jedná se o příběh o odlišnosti a o tom, jak to okolí není schopné přijmout. Eddy Belleguelle je narozen do sociálně slabé rodiny, kde se nedočká žádného pochopení a rodiče i sourozenci jsou přímo nesnesitelní. Jeho odlišností je to, že je gay a kvůli tomu si projde přímo peklem, a to zejména ve škole, kde slýchává jen samé sprosté nadávky a setkává se pouze s nepochopením. Nejhorší pro Eddyho bylo zejména, přiznat si to sám sobě. Když na sobě Eddy zpozoruje, že je jiný a že jeho tělo mu to dává najevo ve všech možných směrech, nejradši by sám sebe změnil a byl by "normální". Bylo pro něj neskutečně těžké, denně čelit posměškům a pohrdání. Přesně kvůli těmto těžkostem věděl, že navždy musí opustit místo, kde se narodil.

Život je nádherný

6. února 2018 v 3:03 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Tohle bude článek prostě jen tak, protože ho napsat chci. Někdy je těch myšlenek tolik, že se bojím, že je všechny nedokážu vypsat. Spoustu si jich nechávám jen ve své hlavě, ale pak jsou chvíle jako je tahle, kdy ještě opravdu pozdě v noci nespím a sepsat je potřebuju.

Seběhlo se toho teď v mém životě opravdu hodně a pořád se snažím si to uvnitř sebe nějak uspořádat, přijmout všechny ty věci a čelit jim. Všechno se to postupně vstřebává, jak plyne čas, ta skládačka se postupně skládá. V hlavě zůstala spousta vzpomínek, ale srdce? Srdce už je dávno jinde, má už na práci něco úplně jiného, komplikovanějšího, co se nejspíš ani nikdy nedořeší. Někdy si svůj život představuji jako film, na který se dívám, jehož jsem divákem a všechno to vidím zpovzdálí. Ty momenty, uvědomění, ztráty, oživlé naděje a zase ztráty a propady do beznaděje. A jak se na ten svůj film tak dívám, neustále mi hlavou běží otázky: jaké asi bude rozuzlení? Jak to celé skončí? Chtěla bych to vědět?


Odpověď je úplně snadná. Nechtěla, protože to, co mě teprve čeká, bude stát za to. Ten moment, na který čekám, ten zlom, velké BUM, které přijde, mi vyrazí dech a já už budu připravená. Jsem si tak jistá, jako nikdy předtím. I když tahle zpověď může znít smutně a moc komplikovaně, nemá tomu tak být. Má tu být znát naděje, která je pro mě strašně důležitá a kterou si v sobě chovám. Protože já věřím, že věci se stanou tak, jak mají. Jsem šťastná, opravdu jsem, i když někdy jsem smutná a nedostávám odpovědi na moc důležité otázky, nosím v sobě neutuchající optimismus a sílu dál bojovat. Sílu dále se rvát o to, co chci a co mě může udělat tou úplně nejšťastnější. To na životě miluju, že nikdy nevíte, co může přijít, co váš může překvapit a když to zrovna nejméně čekáte, ono to najednou je. Ano, je pravdou, že za tím stojí hrozně moc těžkých chvil, pádů, smutku a nenaplněných očekávání. Ale tam vzadu, jo úplně tam v tom nejzazším koutě je ta JEDNA VĚC, která vám vrátí veškerou víru ve štěstí a v možnost si žít svůj velký sen.


Nevím, jestli to všechno dává smysl, ale pro mě je momentálně důležité, že mně to smysl dává naprosto dokonalý. Jsem šťastná, protože jsem nikdy nepřestala věřit. To je ten důvod, proč miluju každý nový den. Může mi nabídnout strašně moc nového a zároveň nemusí. Život je nádherný, i když vám není nejlíp. Je moc důležité si uvědomit, že váš momentální stav vůbec nic nemusí znamenat. On zas pomine a přijde opět něco úžasného, nečekaného, nového.

Infinity

Další články