Dívka ve vlaku - recenze

Úterý v 11:23 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Od knihy Dívka ve vlaku jsem měla velká očekávání, která bohužel nebyla naplněna. Čekala jsem po všem těch pozitivních recenzích a ohlasech, že budu hltat stránku za stránkou a že si mě Paula Hawkins omotá kolem prstu. Jenže se stala ta nejhorší věc, co se mi při čtení může stát, já se začala příšerně nudit.

Anotace: Román, který si podmanil všechny žebříčky bestsellerů na obou stranách Atlantiku, trhá rekordy v rychlosti prodeje a je kritikou označován za letošní Zmizelou. Potřebujete vědět víc? Rachel dojíždí ranním vlakem do Londýna. Den co den si prohlíží útulné předměstské domky, a když vlak na chvíli zastaví u návěstidla, naskýtá se jí pravidelně letmý pohled do soukromí mladého páru. Postupem času Rachel začíná mít pocit, že ty dva lidi zná. Představuje si, že je zná. Dá jim dokonce jména: Jason a Jess. Jednoho dne však zahlédne něco, co ji šokuje. Stačí pouhá minuta, než se dá vlak zase do pohybu, a náhle je všechno jinak… Krátce nato se Rachel dozví, že se "její" Jess pohřešuje, a proto se rozhodne obrátit na policii. Není si jistá, zda tím nenadělá více škody než užitku, zatímco se stále více zaplétá do příběhu, který není její, ale jenž nakonec obrátí naruby život úplně všem…

Recenze: Dívka ve vlaku je román, označovaný jako světový bestseller, který četl snad už každý. Je to jedna z nejlépe zpropagovaných knih za rok 2015/16. Mně takový boom kolem knih většinou spíš odkláká a čtu je vždy později než všichni ostatní. Ale tohle léto jsem si říkala, že rozlousknu tu záhadu, co na té knížce kažý má. A přirovnání k Zmizelé bylo také lákadlem, protože kniha Zmizelá se mi moc líbila. Čekala jsem naprostou senazci, jak všechny ty poutače a recenze slibovaly. Nejspíš jsem ale vybíravý čtenář a Paula Hawkins si mě nezískala a nemám potřebu od ní v budoucnu číst další knihy, jestli vyjdou na českém trhu.

Hlavní protagonistkou je Rachel, která má problém s alkoholem a už dlouhou dobu je nezaměstnaná. Každý den se vydává ranním vlakem do Londýna, aby před svou spolubydlící Cathy, před kterou tají, že je nezaměstnaná, dál předstírala, že chodí do práce. Při těchto jízdách sleduje z vlaku mladý pár. Dokonce si dvojici pojmenuje jako Jasona a Jess. Jednoho dne však Rachel z vlaku vidí Jess se líbat s jiným mužem. A začne se zajímat víc a víc o tento pár. Pak se Rachel opije tak, že si z jedné, pro děj klíčové noci v Londýně, nepamatuje, co se stalo. Domu se vrátí zraněná a zmatená s útžkovitými vzpomínkami, které jí naprosto nedávají smysl. Pak zjistí, že se Megan (tak se Jess jmeuje opravdu) pohřešuje a rozjíždí se kolotoč vyšetřování a odkrývání celé pravdy.

Kniha je vyprávěna třemi postavami. Nejvíc prostoru získává hlavní protagonistka Rachel, která postupně odhaluje svůj životní příběh. Sklon k alkoholismu, bolestné odloučení od manžela Toma, který je nyní šťastně ženatý s Annou. Rachel se od Toma nedokáže zcela odloučit, stále zasahuje telefonáty do jeho osobního života s jeho současnou ženou a ta už nemá s Rachel trpělivost. Dále jsou tu části vyprávěny Annou a pohřešovanou Megan. Jedná se o opravdu zamotaný děj, ve kterém je někdy těžké se orientovat a nepoplést si jednotlivé postavy mezi sebou.


Můj největší problém s tímto románem byly mé nesympatie ke všem třem ženám, které knize dominují. Nechápala jsem jejich pohnutky a různé myšlenkové pochody mi místy přišly naprosto mimo. Neustálé fňukání Rachel, křečovitá představa o rodinném štěstí Anny a nevyrovnanost Megan. Chvílemi jsem se do čtení musela vyloženě nutit a lezlo mi na nervy stále stejné a zdlouhavé popisování Meganiny cesty vlakem. Samotná kniha by se dala zkrátit tak o 100 stran a byla by mnohem napínavější a zajímavější. Až tak po 200 stranách mě kniha pohltila a chtěla jsem vědět, jaké bude rozuzlení a jak to vlastně všechno skončí. Celkový dojem z tohoto thrilleru také kazil styl psaní autorky, který byl mdlý a nijak zajímavý. Paula Hawkins si mě jednoduše nedokázala podmanit a nevyužila vůbec potenciál, jaký tento příběh má.

Za mě knihu tedy nemůžu úplně doporučit. Pozitivem je to, že ke konci je Dívka ve vlaku opravdu napínavá a závěr jsem četla až do rána. Ale ten zbytek knihy? Za mě ne. Mrzí mě to, takto negativní recenze, na knihu jsem se moc těšila a tak mě zklamala.

Celkové hodnocení: Za mě na Goodreads těsně po přečtení si Dívka ve vlaku získala 3 hvězdičky, ale teď přemýšlím i nad 2,5*.

Četli jste knihu? Jaký na ni máte názor?

Infinity
 

Sokolnictví v obci Bezděz

9. srpna 2016 v 18:57 | Infinity |  Útržky z mého života
O víkendu jsme si se ségrou a Dominikem vyrazili na výlet do obce Bezděz. Chtěli jsme vystoupat až k samotnému hradu Bezděz, ale to nevyšlo, protože nás zaujala veřejná ukázka dravců Daniela Dobrkovského a u té jsme se zasekli opravdu na dlouho. Daniel se objevil také v Show Jana Krause a je to výjimečný člověk, který byl zrozen k tomu bavit lidi kolem sebe a předat jim svou vášeň k dravcům. Díky němu jsem se dozvěděla spoustu zajímavých informací o sokolnictví. Byl to vážně úžasný zážitek a je skvělé, že se v České republice někdo takhle skvěle stará o odchov mláďat dravců, sov a zpěvných ptáků.

Můj přítel se stal hvězdou celého tohoto článku a je znát, že byl nejnadšenější z toho, že si mohl pohladit a pochovat sovu pálenou, která byla úplně nádherná! <3
A orel skalní? Z něj šel největší respekt a Dominik zadržoval dech, aby ho mohl vůbec držet. Musela jsem se smát, ale zároveň jsem ho obdivovala, že to těch 5 minut s tak obrovským dravcem vydržel.









Návštěva Černošic

6. srpna 2016 v 2:05 | Infinity |  Útržky z mého života

Asi před třemi týdny jsem byla na rodinném výletě v Černošicích. Je to opravdu kouzelné místo! Naplňuje mě objevovat nová místa a krásy naší České republiky, proto jsem na tomto výletě byla nejvíc šťastná. S rodiči, sestrou a mým přítelem jsme si užili skvělou letní atmosféru. Upřímně si už žádný výlet neumím představit bez své zrcadlovky, protože nafotit fotky na místě, které se mi líbí a pak si je prohlížet v počítači a mít ty vzpomínky navždycky, je pro mě nenahraditelný pocit! A pak, když všechny ty fotky vkládám do článku a vím, že se s vámi o můj zážitek podělím, to je prostě úžasné.
Černošice jsou nádherné a doufám, že je brzy navštívím zas! A příště si musím půjčit loďku a projet se!






 


Bloguju, protože..

28. července 2016 v 10:00 | Infinity |  Téma týdne
Jak dlouho to tak může být? Myslím, že už tak dva až tři roky, co jsem nenapsala článek na téma týdne. Bylo to proto, že vždycky, když jsem se podívala na název tématu, přišlo mi, že bych na něj nevyplodila dost kvalitní článek, abych s ním mohla být spokojená a abych ho mohla zveřejnit. A po opravdu dlouhém čekání jsem se dočkala úžasného tématu, o kterém bych mohla psát hodiny a hodiny.

Proč bloguju? Protože je to činnost, ve které jsem se opravdu našla. Víte, je to přesně ta činnost, u které vím, že mě neskutečně naplňuje a dělám jí s láskou.

Blog jsem si založila, když mi bylo 18 let a myslím si, že jsem s tím ještě měla počkat. Psala jsem články každý den a z mého blogu jsem si tím pádem v té době udělala oficiální deníček. A dnes vím, že to nebylo dobře, nebyl to ode mě úplně nejlepší přístup k blogování. Neuvědomovala jsem si, že si to může přečíst kdokoli a psala jsem opravdu snad o všem z mého života. Postupem času jsem přišla na to, jakým směrem by se můj blog měl vydat a toho se také držím. Konečně jsem spokojená, po 5 letech tohoto blogu jsem spokojená s obsahem a mými články. Někdo to zjistí hned, mně to nějakou dobu trvalo.

Ale abych se vrátila k tomu, proč to vlastně dělám. Protože je to místo, je to můj koutek na internetu, kde je mi nejlíp. Všechny články píšu s úsměvem na tváři a s pocitem naplnění. Jako když se v životě rozhodujete, co by pro vás bylo to, čím byste se v budoucnu chtěli živit a dělalo by vás to šťastnými. To pro mě znamená blogování. Něco v čem jsem se našla a v čem chci pořád a pořád pokračovat. Je spousta blogerek, které své blogy neustále obměňují, nedokážou se ukotvit na jedné adrese. Já jsem ráda, že jsem tohle nikdy neudělala. Jsem ráda, že jsem blog nechala růst, žít svým životem a posouvat se společně se mnou. Je to odraz mě samotné, mých zážitků, myšlenek, postřehů.

Určitě jste si všimli, vy, kteří můj blog čtete už dlouhou dobu, že jsem se postupně stala téměř knižním blogerem. A upřímně nevím, jak to vnímáte, jak se na tuto změnu díváte, ale já jsem tak spokojená. Je to proto, že knihy tvoří neuvěřitelnou součást mého života. Neumím si představit jeden jediný den bez knížky, moje knihovna praská ve švech a neustále se rozšiřuje. Čtení to pro mě vášeň a koníček, který mě naplňuje a dělá mě šťastnou.

A proč ještě bloguju? Protože zbožňuju odezvu od vás. Miluju ten pocit, když se podívám na nové komentáře pod článkem a můžu si přečíst všechny vaše dojmy z mého článku. Pokaždé mě nový komentář zahřeje u srdce a nedočakvě hltám vaše slova, vaše názory a neuvěřitelně mě těší vaše podpora. To, že mi píšete opravdu krásné věci, které mi dělají radost, to mě posouvá stále dál a dál. Hlavně jste pro mě neskutečnou inspirací a vaše blogy čtu každý den. Celkově blogový svět, vaše články a čerpání inspirace od vás, to je taky činnost, kterou dělám opravdu často a u které dost často prokrastinuju. :D

Vím, že byly chvíle, kdy jsem třeba i dva měsíce nevydala článek a hrozně mě to mrzelo. Ale vždycky, když se k blogu můžu vrátit, tak to udělám. Kdykoli nastane čas, kdy můžu něco dalšího sem napsat a rozšířit tak počet napsaných článků, mám hroznou radost. Samozřejmě, byly chvíle, kdy jsem to tu chtěla zrušit. Přispívalo k tomu spoustu aspektů, byly to přesně ty momenty v životě, kdy jsem si myslela, že se mi boří celý svět, kdy jsem si nevěřila, kdy mě něco srazilo na zem. Neúspěch, nešťastná láska, různé životní nezdary. Pak jsem si ale všechno v hlavě zas vyjasnila a věděla jsem, že to tu opustit nemůžu, že tento blog je součástí mě samotné. Moje místo, kam ráda utíkám, místo, kde se realizuju. A to si nenechám vzít.

Píšu blog také proto, že mě baví psát. Dřív jsem si myslela, že jednou se proslavím jako spisovatelka, postupem času mi však došlo, že to, co chci psát, nejsou knihy, ale články. To je moje parketa, v tom já se cítím dobře. Vymýšlela jsem spousty příběhů, i kvůli škole, kterou jsem studovala, ale jakmile jsem už nemusela psát nic takového, přestala jsem s tím. Protože to není to, co opravdu chci. Nechci psát knihy. Chci psát články o knihách, o sobě, o cestování a jsem moc ráda, že už to vím.

A proč blogujete vy?


Infinity

Haul z Drážďan

23. července 2016 v 19:51 | Infinity
Ve čtvrtek jsme s rodinou jeli na nákupy do Drážďan, jako každý rok. Je tam spoustu obchodů, které v České republice nenajdete. Nebo se tam nachází obchody, které tu jsou, ale mají je mnohem víc zásobené. Byla jsem také poprvé v Primarku a měla jsem od této návštěvy obrovská očekávání, která ale bohužel nebyla naplněna. Oblečení jsem si tam kupovat nechtěla, ale chtěla jsem nějaké drobnosti, kterých však v drážďanském Primarku bylo opravdu málo. Proto jsem si sama pro sebe z Primarku nakonec odnesla jen svíčku. Musela jsem vyfotit i drobnost, co si koupila ségra a která mě pobavila. Už asi dva roky sbírá Mimoně, i když jí je 27 let. Ale co, na věku nezáleží. Smějící se

Celkově nákupy jsem si užila a bylo skvělé se podívat do zahraničí a nasát tamější atmosféru. Procvičila jsem si také angličitnu a mluvila jsem a mluvila. Postupem času jsem zjistila, že nejdůležitější je, nebát se, že bychom mohli říct něco špatně a prostě mluvit.




Pak jsme byli už jako vždycky v Altmarkt-Galerie Dresden, odkud mám spoustu úžasných věcí. Vínové tričko je z Marc O´Polo, to modré z Mavi a šaty z mého oblíbeného obchodu s. Oliver.


Další články