DNA - recenze

26. prosince 2017 v 23:43 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně jsem tu s další recenzí! Tentokrát bych vám chtěla představit kriminální thriller DNA od islandské autorky detektivních příběhů Yrsy Sigurdardóttir. Četla jsem Pamatuji si vás všechny a tuto knihu jsem recenzovala, na recenzi se můžete podívat ZDE. Moc se mi tento duchařský thriller líbil, a proto jsem neváhala a s chutí jsem se pustila do dalšího autorčina počinu. A opět jsem nadšená. O to víc mě těší, že DNA je prvním dílem z třídílné série. Na navazující knihy se už teď moc těším!

Anotace:

Brutální vražda jako trest - jaký skutek si ale zaslouží tak hrůzostrašnou odplatu?

Mladá žena byla brutálně zavražděna. Jediným člověkem, který by snad mohl zodpovědět mnohé z otázek, je její sedmiletá dcerka, která se v době vraždy ukrývala pod postelí. Ta však mlčí.
Čerstvě povýšený detektiv Huldar se obrací na psycholožku Freyju a Dětský dům, zabývající se dětskými traumaty. Freyja, která nedůvěřuje policii a už vůbec ne Huldarovi, není nadšená. Jejich spolupráci totiž komplikuje skutečnost, že se spolu nedávno vyspali po seznámení v baru, kde se Huldar vydával za někoho jiného. Přesto souhlasí a je rozhodnuta postarat se o bezpečnost malé Margrét.

Vrah mezitím pokračuje v zabíjení, zdá se, že je vždy o krok napřed a zanechává za sebou nesmyslné stopy: číselné řady, varovné SMS, záhadné výpočty načmárané na útržcích papíru. Poodhaluje se temný příběh, který měl zůstat zapomenut. Lze rozlousknout šifrované vzkazy včas? Kdo je další na řadě?

Autorka špičkových bestsellerů Yrsa Sigurdardóttir opět dokazuje, jak mistrně umí napsat napínavou a strhující detektivku, které nechybí spád, čtivost, přesvědčivé postavy ani inteligentní zápletky.

Tato kniha je prvním dílem nového cyklu, jehož protagonisty jsou psycholožka Freyja a policista Huldar.

 

Jak já jsem šťastná, že ty knihy mám

2. listopadu 2017 v 1:05 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Mám opět náladu se rozepsat o tom, jak vlastně miluju knížky a jak jsem šťastná, že je mám. Ono nejspíš bude těžké se z toho všeho vypsat, protože co se týče knih, mám toho v hlavě hrozně moc. Když jste knihomolem a milujete knížky, v myšlenkách jsou stále s vámi. Přemýšlíte nad knihou, kterou zrovna čtete, nad jejími postavami, nad tím, co se tam děje a co je možné, že se bude dít dál. Také přemýšlíte nad tím, co budete číst dál, co už jste přečetli, knihy mezi sebou navzájem porovnáváte. Pokud jste knižní bloger, dumáte nad tím, o které stojí za to napsat a o které z nich by bylo lepší pomlčet nebo před ní naopak varovat ostatní nějakou negativní recenzí. A tohle na tom právě miluju, buduje se ve vás neuvěřitelně bohatý vnitřní svět, který vás činí šťastnými. A pozor, pokud najdete stejně zapáleného člověk do knih, můžete tyto své světy společně sdílet! Takových lidí si opravdu moc vážím a jsem vděčná za to, že díky sociálním sítím a všem knižním instagramům a blogům, nikdy nemáte pocit, že jste v tom sami.

Je pravda, že jsem několik let dumala a stále jsem nevěděla, co by bylo přesně to, co bych chtěla dělat. Stále jsem si namlouvala, že bych jednou taky chtěla být spisovatelka, že po tom přeci touží každý knihomol a je to vysněná profese. Po nespočtu přečtených knih, které mám na kontě a vlastním prozření, kdy při studiu Literární akademie jsem se přistihla, že se do psaní vlastně nutím a vůbec mě to nenaplňuje, jsem došla k tomu, že o knihách chci psát. Ne psát je samotné, protože to zkrátka není nic pro mě. Zamýšlet se nad příběhy, hodnotit je, utvářet si na ně názor, hledat v tom napsaném smysl, koukat se skrze všechny ty skryté významy. Objevovat nepoznané žánry, opět se navracet k těm, které mám nejraději. Beru to jako opravdové a nefalšované štěstí, že jsem se v něčem takhle našla a že mě něco dokáže takhle naplňovat.

Už jen ten pocit, když si vybírám novou knihu nebo když zjistím, že od mého oblíbeného autora má vyjít něco nového. Nebo taky ten pocit, když je autogramiáda a já můžu mít výjimečnou knížku podepsanou od autora, který ji stvořil. A pak taky to, že můžu být součástí book clubu a debatovat se současnými českými spisovateli o jejich čerstvě vydaných knihách. To je k nezaplacení. Pro mě je rovněž moc důležité mít přátele, kteří vás chápou a můžete s nimi vést intelektuální debaty o knížkách a to společné nadšení, já to prostě miluju! Věřím tomu, že ne všichni toto pochopí, ne všichni uvidí v knihách to, co já. Samozřejmě se najdou tací, kteří si budou říkat, jak jsem divná, když mám přehled téměř o všech knižních novinkách a o čem vlastně jsou. Ale upřímně? Je mi to jedno, já si něco takového užívám naplno a už několik let mě to taaaaak baví a doteď nepřestalo a mám takové tušení, že ani nikdy bavit nepřestane. Knihy jsou zkrátka láska na celý život.



Fotku jsem si vypůjčila ZDE, přímo z blogu Martinusu, kde je zprostředkovaný jeden z mnoha Book clubů. Sice se netvářím moc nadšeně (já jsem ta v černém tričku, pro ty, kdo netuší :D), ale líbí se mi, jak je zachycená atmosféra přímo při debatě o knize. Zrovna tento večer se řešila úžasná kniha Leopardí kožich od Hany Kolaříkové.

A tohle je jednoduše můj svět. Našli jste se v nějakých bodech, o kterých se tu zmiňuji? V jakých a proč? Zajímají mě vaše postřehy!

Infinity

Bojovat za štěstí

18. října 2017 v 21:28 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Jednou bych chtěla napsat taky článek, který se nebude tak úplně týkat knih. Bude to takové osobnější, plné pocitů a emocí, které bych ze sebe chtěla dostat.

Neprožívám zrovna nejlepší období a měla jsem teď spoustu času nad tím přemýšlet. Došla jsem k závěru, že ne vždycky všechno bude tak, jak chci a já se musím naučit to akceptovat. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem to pochopila. Vždycky jsem kolem sebe kopala a nutně si potřebovala prosadit tu svou a potřebovala jsem, aby všechno bylo tak, jak chci já. To moje uvědomění tkví v tom, že nemá cenu spoléhat na nějaké životní jistoty, protože ty prostě neexistujou a kdykoli se můžou rozpadnout. Uvědomila jsem si, že když spoustu věcí přestanu brát jako samozřejmost, nebudu se muset už takhle nikdy cítit. Jenže, co když to nedokážu? Obávám se, že stejně vždycky udělám stejnou chybu a pak zas budu na začátku.

Ve finále je nejdůležitější, abychom byli největší jistotou sami pro sebe, my samotní. My jsme tím člověkem, s kterým budeme žít už napořád. Nechci zklamávat samu sebe, přála bych si být dostatečně silná na to všechno kolem. Vždycky vědět, kdy udělat to nejsprávnější a nejrozumnější v onu chvíli. To nejlepší pro mě. Problém je nejspíš v tom, že mnohdy jednám na základě toho, co mi říká moje srdce a pak přicházejí ty následky, které v tu chvíli nevidím. Jde o to, že se někdy úplně neumím dívat dopředu a jednám jen podle toho, co zrovna chci, co je mi nejpohodlnější a s čím jsem nejšťastnější. Nedívám se na důsledky, protože nechci. Protože žiju pro ty určité chvíle a říkám si, že to bude všechno jen dobré a pak postupem času vidím, že moje impulzivní chování se nevyplácí. Všechno si uvědomím a pak je pozdě.

Přes tohle všechno ale chci bojovat. Nechci se vzdávat nadějí, že jednou se dočkám opravdového štěstí a nebudou to jen chvilkové a prchavé momenty. Chci bojovat o to, abych mohla být dlouhodoběji spokojená. Nechci, aby se mi do cesty stavěly věci, které by mě mohly dál okrádat o ten moc důležitý pocit vnitřní spokojenosti a klidu.

Vím, že skáču z jedné věci na druhou, ale jsou to věci, které potřebovaly ven. Potřebovala jsem je dostat na "papír" a ujistit se, že v tomhle nejsem sama.



Infinity
 


Knižní objev - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

8. října 2017 v 21:27 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Dnes bych vám chtěla dát tip na úžasnou knížku, která se mi nedávno dostala do rukou. Jedná se o román dánské spisovatelky Helle Helle - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase. Navíc mám od autorky podpis, protože byla nedávno v Praze, z čehož mám opravdu radost. Tato kniha se totiž zařadila mezi jedny z mých nejoblíbenějších za rok 2017.

Anotace: Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu na univerzitě v Kodani, jenže to není pravda. Často je jí zatěžko vůbec vstát z postele, nechává plynout čas a čeká, co jí přivede do cesty náhoda. Také zkouší psát: o svém prvním příteli i dalších prchavých známostech a sexuálních zážitcích, o bezdětné tetě, po níž dostala jméno, o všem, co tak často nefunguje, jak by mohlo… Zvlášť když je člověku dvacet, v noci místo spaní poslouchá vlaky a neví, co se životem. Rafinovaná dánská autorka přivádí čtenáře do svého mikrovesmíru náznaků, ze kterých si můžou utkat vlastní, trochu bolestně smutný, ale i potměšile humorný příběh. Ať už to bude vaše první setkání s Helle Helle, nebo několikáté shledání, připravte se na originální literární zážitek. Ale pozor, možná kvůli němu zapomenete vystoupit ve správné stanici…


Recenze: Pravdou je, že jsem si tuto knížku pořídila zejména kvůli obálce. Je opravdu nádherná. Také anotace mě velice zaujala, protože přesně takové příběhy já mám ráda. Příběhy o mladých lidech, kteří nevědí, jak přesně žít a stále jen hledají ten správný směr, kterým by se mohli vydat a ne vždy se jim to úplně podaří. Připomnělo mi to mou milovanou Martu v roce vetřelce od Petry Soukupové. A také jsem získala to, co jsem očekávala. Plus jsem si naprosto zamilovala styl psaní autorky.

Tisíc polibků - recenze

27. září 2017 v 16:26 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Po třech měsících jsem konečně zpět! Tentokrát bych chtěla blog opět rozjet na plné obrátky a věnovat se mu pořádně naplno! A když si dám nějaké předsevzetí, vždycky ho chci splnit. Navíc blogování je moje milovaná činnost, takže se moc těším!

Dnešní článek bude zaměřen na recenzi jedné young adultovky, která mě naprosto zklamala a mě to moc mrzí.

Anotace: "Možná jsme jako ten třešňový květ. Jako padající hvězdy. Možná jsme se milovali příliš moc, příliš mladí a zapláli tak jasně, že musíme zaniknout. Extrémní krása, rychlá smrt."

Jeden polibek trvá okamžik. Tisíc polibků však může vydržet na celý život.

Jeden chlapec, jedna dívka. Pouto mezi nimi je ukováno v jediném okamžiku a střeženo v srdci celou dekádu. Jejich pouto vydrží navždy. Nebo tomu alespoň věří. Když se sedmnáctiletý Rune Kristiansen po dvou letech vrací z rodného Norska do ospalého městečka Blossom Grove v Georgii, kde se v dětství spřátelil s Poppy Litchfieldovou, vrtá mu hlavou pouze jediné: Proč mu dívka, která byla druhou polovinou jeho duše a která mu slíbila, že bude věrně čekat na jeho návrat, přestala před dvěma lety odpovídat na jeho dopisy a telefonáty? Poppyino mlčení zlomilo Runovi srdce. Zatrpkl a zatvrdil se. Když však odhalí pravdu, zároveň zjistí, že ještě větší bolest ho teprve čeká.

Samostatný román pro čtenáře od 14 let. Přichystejte si kapesníky.


Recenze: Neříkejte mi, že po této anotaci byste po Tisících polibcích hned nesáhli. Já jsem se nechala strhnout lavinou všech možných pozitivních recenzí, kde bylo naslibováno, jak na tuto knihu nikdy nezapomenu, jak je úžasná a jak moc u ní budu plakat. S tímto velkým očekáváním jsem do četby také šla a jak se mi to vymstilo! Problémem nejspíš také bude to, že už úplně nejsem cílovka young adult knih, už bohužel ne. Ale i přesto mám tyto knihy ráda a ne jedna mě mnohdy velice překvapí, jak je skvělá! Tisíc polibků pro mě tímto překvapením však nebyla.

Magický průvodce městem pod pahorkem - recenze

16. června 2017 v 19:33 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně je tu další článek! Ani nevíte, jak velkou mám radost, že můžu něco nového napsat na blog! Věnovala jsem se teď dlouhou dobu psaní bakalářské práce a vážně to nebyla sranda, takže jsem neměla absolutně žádný čas. Ale teď jsem zpět a určitě bych se svému blogu chtěla konečně také víc věnovat!

Anotace: Šéfredaktor Olli Suominen vede středně velké nakladatelství, zaměřené na knížky pro děti a populárně naučnou literaturu. Jeho poklidný život, plný práce i rodinné rutiny, se změní, když si založí facebookový účet. Ozvou se mu totiž nejen kamarádi z dětství, ale i jeho první láska, nyní slavná spisovatelka, jež mu nabídne novou knihu - Magický průvodce městem. Citově okoralý Olli znovu zažívá probouzející se vášeň a posléze se ocitá před zásadním rozhodnutím. V době, kdy příprava rukopisu vrcholí a text se chystá do sazby, beze stopy zmizí jeho manželka a syn. Pouze na Ollim, bojujícím s vlastní amorálností a šrámy na duši, teď záleží, zda se rodina opět shledá. Šanci má jen jednu. Anebo?

Od té doby, co vyšla kniha Magický průvodce městem pod pahorkem, jsem věděla, že ji musím mít. Když mi tato kniha přišla jako recenzní výtisk od Megaknih, měla jsem vážně největší radost. Kniha má úžasnou obálku a slibuje Finské podivno, se kterým jsem se setkala osobně poprvé! Absolutně jsem nevěděla, co mám čekat a to mě k přečtení nejvíce lákalo. Nečetla jsem ještě Literární spolek Laury Sněžné, takže pro mě styl psaní autora bylo něco úplně nového.

A já vám nevím. Já jsem očekávala opravdu hodně, ale ne tohle. Byly chvíle, kdy jsem chtěla knihu i odložit a prostě ji už nedočíst. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala, protože jsem se pak dočkala zajímavých částí, které stály za přečtení. Jen je škoda toho, že je v Magickém průvodci městem pod pahorkem také spousta míst, která mě absolutně nebavila a nudila. Ale když to celé shrnu, je to opravdu divná kniha, jak Finské podivno slibuje, rozuzlení určirých částí jsem absolutně nečekala a uznávám, že autor si umí se čtenářem dost dobře pohrát a nechat ho do poslední chvíle v napětí.


Můj první Book club a Svět knihy 2017

17. května 2017 v 20:31 | Infinity |  Útržky z mého života
Obávám se, že nedokážu popsat slovy všechny mé pocity, které se pojí s magickým dnem, a to konkrétně s 13. květnem 2017. Nemohla jsem ani dospat, jak moc jsem se těšila a byla jsem plná očekávání. Také jsem byla pořádně nervózní, protože mě čekalo setkání se spoustou lidí, které jsem ani neznala. Abych vás ale uvedla do situace. Už delší dobu sleduju Kubu z Book´s calling a moc se mi zalíbil jeho projekt Book club, ve kterém mají blogeři možnost zpovídat české autory nejnovějších knih na trhu. Říkala jsem si, že by bylo úžasné být tohoto klubu součástí a tak jsem neváhala a zkusila své štěstí a ono to vyšlo! Kuba mě vzal mezi úžasnou partu lidí a já nemohla být šťastnější! Víte, je naprosto dokonalé, moci mluvit s autorkou, jejíž knihu jste akorát dočetli a jste plni dojmou.

Můj první Book club byl s norskou spisovatelkou Marit Reiersgard, která napsala krimi Závěje. Kniha se mi moc líbila, takže jsem měla na mysli spoustu otázek, které bych ráda položila autorce. Úžasné bylo, že Marit je naprosto skvělá osůbka plná elánu a optimismu a posezení s ní bylo vážně příjemné a pro mě osobně obohacující. Dozvěděla jsem se, že v Praze není poprvé, moc se jí tu líbí, ve volném čase vyrábí šperky s motivem svých knih a určitě se můžeme těšít na pokračování Závějů. Nebyla to pouze autorka, z koho jsem byla nadšená. Setkala jsem se se spoustou báječných lidí, jejichž tvorbu moc ráda sleduji. Mezi ně rozhodně patří Kája, Kamila, Markéta a nebo třeba Bára.

Ze Smetany Q, která patří mezi moje nejoblíbenější kavárny a kde se konal Book club jsme s touto skvělou partou lidí vyrazili na veletrh Svět knihy! Všichni jsme byli naprosto natěšení, jako správní knihomolové a také jsme si to pořádně užili a já osobně jsem se nasmála jako dlouho ne. Zejména Kuba má tak specifický humor, že se nedalo přestat smát. :D

Na Svět knihy jezdím pravidelně už asi čtvrtým rokem a opět nezklamal! Odnesla jsem si odtamtud celkově osm knih a jsem se svým výběrem spokojená a z knih ještě teď maximálně nadšená!

Jen mě mrzí jedna věc, a to je, že mi blbne paměťová karta na mém foťáku a některé fotky opravdu fotogenických stánků se mi bohužel smazaly. Myslím tím zejména stánky nakladatelství Host, Paseka a Argo.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat za tu možnost, kterou jsem dostala a zažila jsem jeden z nejúžasnějších dnů a vděčím za to všem lidem, kteří tam se mnou byli. Povídat si o knihách mě nikdy nepřestane bavit a knihy vždycky budou mou vášní a budou mě činit šťastnou.




Já a hromadění knih

29. dubna 2017 v 22:54 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Tentokrát bych chtěla otevřít další téma, které je mou součástí a už se toho asi nikdy nezbavím. Jedná se o to, jak hromadím nové a nové knihy. Je to jeden velký začarovaný kruh, z kterého se nejspíš nikdy vymotám.

Odstartovalo to před pár lety. Začala jsem si knihy kupovat, protože jsem toužila je vlastnit. Co je pro mě knihomola lepší pocit, než mít vlastní knihy ve své krásné knihovničce? Jenže nastává tu jeden velký problém. Těch knih už je příliš a já mám takové podezření, že je brzy nebudu mít už kam dávat. Největším úskalím však je to, že s nakupováním knih nedokážu přestat. Když si půjčuju knihu z knihovny, mám k ní takový chladný vztah, protože vím, že už ji brzy nebudu vlastnit a bude jednoudše pryč a to mě prostě deprimuje. U nakoupených knih vím, že jsou jen moje a mohu se k nim dostat kdykoli jen budu chtít. Někdy je to risk, kupovat si knihu, aniž bych věděla, že se mi bude opravdu líbit. Ja ale sázím na jistotu a vybírám si knihy, u kterých tuším, že se mi líbit budou a tak to většinou také je.

Probíhá to vždycky tak, že mám v hlavě seznam knížek, o kterých vím, že je jednoduše musím vlastnit a dokud je opravdu nemám, jsem celá nesvá a nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco schází. Pak ale přichází další pro mě nepochopitelná věc. Když už mám všechny vytoužené knihy a mám na chvíli pokoj, jdu stejně do knihovny a tam si napůjčuju další várku knížek, protože jsem nejspíš už úplně nemocná a tohle je jasná diagnóza. Mám doma zhruba 80 nepřečtených knih a ty chudinky čekají, až si jich budu konečně všímat. Jenže nee, já prostě nemám nikdy dost a věřte mi, hrozně mě to štve, chtěla bych tu nenasytnost v sobě nějak zastavit, ale to nejde. Zatím jsem nepřišla na to, jak z tohoto začarovaného kruhu ven. Nejspíš si myslím, že když si vytoužené knihy nekoupím nebo nepůjčím hned, asi mi utečou a už je nikdy v životě neseženu nebo vážně netuším, kde je chyba.

Myslím si, že mě jednou to moje obrovské kvantum knih zavalí a až potom si uvědomím, že je správný čas přestat s touto mou posedlostí. Všem je nám však jasné, že se tak nikdy nestane a já budu stále vesele nakupovat další a další nové knihy.


Bojujete se stejným problémem? Neříkejte mi, že jsem jediná! :D

Infinity

Další články