Bojovat za štěstí

Středa v 21:28 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Jednou bych chtěla napsat taky článek, který se nebude tak úplně týkat knih. Bude to takové osobnější, plné pocitů a emocí, které bych ze sebe chtěla dostat.

Neprožívám zrovna nejlepší období a měla jsem teď spoustu času nad tím přemýšlet. Došla jsem k závěru, že ne vždycky všechno bude tak, jak chci a já se musím naučit to akceptovat. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem to pochopila. Vždycky jsem kolem sebe kopala a nutně si potřebovala prosadit tu svou a potřebovala jsem, aby všechno bylo tak, jak chci já. To moje uvědomění tkví v tom, že nemá cenu spoléhat na nějaké životní jistoty, protože ty prostě neexistujou a kdykoli se můžou rozpadnout. Uvědomila jsem si, že když spoustu věcí přestanu brát jako samozřejmost, nebudu se muset už takhle nikdy cítit. Jenže, co když to nedokážu? Obávám se, že stejně vždycky udělám stejnou chybu a pak zas budu na začátku.

Ve finále je nejdůležitější, abychom byli největší jistotou sami pro sebe, my samotní. My jsme tím člověkem, s kterým budeme žít už napořád. Nechci zklamávat samu sebe, přála bych si být dostatečně silná na to všechno kolem. Vždycky vědět, kdy udělat to nejsprávnější a nejrozumnější v onu chvíli. To nejlepší pro mě. Problém je nejspíš v tom, že mnohdy jednám na základě toho, co mi říká moje srdce a pak přicházejí ty následky, které v tu chvíli nevidím. Jde o to, že se někdy úplně neumím dívat dopředu a jednám jen podle toho, co zrovna chci, co je mi nejpohodlnější a s čím jsem nejšťastnější. Nedívám se na důsledky, protože nechci. Protože žiju pro ty určité chvíle a říkám si, že to bude všechno jen dobré a pak postupem času vidím, že moje impulzivní chování se nevyplácí. Všechno si uvědomím a pak je pozdě.

Přes tohle všechno ale chci bojovat. Nechci se vzdávat nadějí, že jednou se dočkám opravdového štěstí a nebudou to jen chvilkové a prchavé momenty. Chci bojovat o to, abych mohla být dlouhodoběji spokojená. Nechci, aby se mi do cesty stavěly věci, které by mě mohly dál okrádat o ten moc důležitý pocit vnitřní spokojenosti a klidu.

Vím, že skáču z jedné věci na druhou, ale jsou to věci, které potřebovaly ven. Potřebovala jsem je dostat na "papír" a ujistit se, že v tomhle nejsem sama.



Infinity
 

Knižní objev - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

8. října 2017 v 21:27 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Dnes bych vám chtěla dát tip na úžasnou knížku, která se mi nedávno dostala do rukou. Jedná se o román dánské spisovatelky Helle Helle - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase. Navíc mám od autorky podpis, protože byla nedávno v Praze, z čehož mám opravdu radost. Tato kniha se totiž zařadila mezi jedny z mých nejoblíbenějších za rok 2017.

Anotace: Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu na univerzitě v Kodani, jenže to není pravda. Často je jí zatěžko vůbec vstát z postele, nechává plynout čas a čeká, co jí přivede do cesty náhoda. Také zkouší psát: o svém prvním příteli i dalších prchavých známostech a sexuálních zážitcích, o bezdětné tetě, po níž dostala jméno, o všem, co tak často nefunguje, jak by mohlo… Zvlášť když je člověku dvacet, v noci místo spaní poslouchá vlaky a neví, co se životem. Rafinovaná dánská autorka přivádí čtenáře do svého mikrovesmíru náznaků, ze kterých si můžou utkat vlastní, trochu bolestně smutný, ale i potměšile humorný příběh. Ať už to bude vaše první setkání s Helle Helle, nebo několikáté shledání, připravte se na originální literární zážitek. Ale pozor, možná kvůli němu zapomenete vystoupit ve správné stanici…


Recenze: Pravdou je, že jsem si tuto knížku pořídila zejména kvůli obálce. Je opravdu nádherná. Také anotace mě velice zaujala, protože přesně takové příběhy já mám ráda. Příběhy o mladých lidech, kteří nevědí, jak přesně žít a stále jen hledají ten správný směr, kterým by se mohli vydat a ne vždy se jim to úplně podaří. Připomnělo mi to mou milovanou Martu v roce vetřelce od Petry Soukupové. A také jsem získala to, co jsem očekávala. Plus jsem si naprosto zamilovala styl psaní autorky.

Tisíc polibků - recenze

27. září 2017 v 16:26 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Po třech měsících jsem konečně zpět! Tentokrát bych chtěla blog opět rozjet na plné obrátky a věnovat se mu pořádně naplno! A když si dám nějaké předsevzetí, vždycky ho chci splnit. Navíc blogování je moje milovaná činnost, takže se moc těším!

Dnešní článek bude zaměřen na recenzi jedné young adultovky, která mě naprosto zklamala a mě to moc mrzí.

Anotace: "Možná jsme jako ten třešňový květ. Jako padající hvězdy. Možná jsme se milovali příliš moc, příliš mladí a zapláli tak jasně, že musíme zaniknout. Extrémní krása, rychlá smrt."

Jeden polibek trvá okamžik. Tisíc polibků však může vydržet na celý život.

Jeden chlapec, jedna dívka. Pouto mezi nimi je ukováno v jediném okamžiku a střeženo v srdci celou dekádu. Jejich pouto vydrží navždy. Nebo tomu alespoň věří. Když se sedmnáctiletý Rune Kristiansen po dvou letech vrací z rodného Norska do ospalého městečka Blossom Grove v Georgii, kde se v dětství spřátelil s Poppy Litchfieldovou, vrtá mu hlavou pouze jediné: Proč mu dívka, která byla druhou polovinou jeho duše a která mu slíbila, že bude věrně čekat na jeho návrat, přestala před dvěma lety odpovídat na jeho dopisy a telefonáty? Poppyino mlčení zlomilo Runovi srdce. Zatrpkl a zatvrdil se. Když však odhalí pravdu, zároveň zjistí, že ještě větší bolest ho teprve čeká.

Samostatný román pro čtenáře od 14 let. Přichystejte si kapesníky.


Recenze: Neříkejte mi, že po této anotaci byste po Tisících polibcích hned nesáhli. Já jsem se nechala strhnout lavinou všech možných pozitivních recenzí, kde bylo naslibováno, jak na tuto knihu nikdy nezapomenu, jak je úžasná a jak moc u ní budu plakat. S tímto velkým očekáváním jsem do četby také šla a jak se mi to vymstilo! Problémem nejspíš také bude to, že už úplně nejsem cílovka young adult knih, už bohužel ne. Ale i přesto mám tyto knihy ráda a ne jedna mě mnohdy velice překvapí, jak je skvělá! Tisíc polibků pro mě tímto překvapením však nebyla.
 


Magický průvodce městem pod pahorkem - recenze

16. června 2017 v 19:33 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně je tu další článek! Ani nevíte, jak velkou mám radost, že můžu něco nového napsat na blog! Věnovala jsem se teď dlouhou dobu psaní bakalářské práce a vážně to nebyla sranda, takže jsem neměla absolutně žádný čas. Ale teď jsem zpět a určitě bych se svému blogu chtěla konečně také víc věnovat!

Anotace: Šéfredaktor Olli Suominen vede středně velké nakladatelství, zaměřené na knížky pro děti a populárně naučnou literaturu. Jeho poklidný život, plný práce i rodinné rutiny, se změní, když si založí facebookový účet. Ozvou se mu totiž nejen kamarádi z dětství, ale i jeho první láska, nyní slavná spisovatelka, jež mu nabídne novou knihu - Magický průvodce městem. Citově okoralý Olli znovu zažívá probouzející se vášeň a posléze se ocitá před zásadním rozhodnutím. V době, kdy příprava rukopisu vrcholí a text se chystá do sazby, beze stopy zmizí jeho manželka a syn. Pouze na Ollim, bojujícím s vlastní amorálností a šrámy na duši, teď záleží, zda se rodina opět shledá. Šanci má jen jednu. Anebo?

Od té doby, co vyšla kniha Magický průvodce městem pod pahorkem, jsem věděla, že ji musím mít. Když mi tato kniha přišla jako recenzní výtisk od Megaknih, měla jsem vážně největší radost. Kniha má úžasnou obálku a slibuje Finské podivno, se kterým jsem se setkala osobně poprvé! Absolutně jsem nevěděla, co mám čekat a to mě k přečtení nejvíce lákalo. Nečetla jsem ještě Literární spolek Laury Sněžné, takže pro mě styl psaní autora bylo něco úplně nového.

A já vám nevím. Já jsem očekávala opravdu hodně, ale ne tohle. Byly chvíle, kdy jsem chtěla knihu i odložit a prostě ji už nedočíst. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala, protože jsem se pak dočkala zajímavých částí, které stály za přečtení. Jen je škoda toho, že je v Magickém průvodci městem pod pahorkem také spousta míst, která mě absolutně nebavila a nudila. Ale když to celé shrnu, je to opravdu divná kniha, jak Finské podivno slibuje, rozuzlení určirých částí jsem absolutně nečekala a uznávám, že autor si umí se čtenářem dost dobře pohrát a nechat ho do poslední chvíle v napětí.


Můj první Book club a Svět knihy 2017

17. května 2017 v 20:31 | Infinity |  Útržky z mého života
Obávám se, že nedokážu popsat slovy všechny mé pocity, které se pojí s magickým dnem, a to konkrétně s 13. květnem 2017. Nemohla jsem ani dospat, jak moc jsem se těšila a byla jsem plná očekávání. Také jsem byla pořádně nervózní, protože mě čekalo setkání se spoustou lidí, které jsem ani neznala. Abych vás ale uvedla do situace. Už delší dobu sleduju Kubu z Book´s calling a moc se mi zalíbil jeho projekt Book club, ve kterém mají blogeři možnost zpovídat české autory nejnovějších knih na trhu. Říkala jsem si, že by bylo úžasné být tohoto klubu součástí a tak jsem neváhala a zkusila své štěstí a ono to vyšlo! Kuba mě vzal mezi úžasnou partu lidí a já nemohla být šťastnější! Víte, je naprosto dokonalé, moci mluvit s autorkou, jejíž knihu jste akorát dočetli a jste plni dojmou.

Můj první Book club byl s norskou spisovatelkou Marit Reiersgard, která napsala krimi Závěje. Kniha se mi moc líbila, takže jsem měla na mysli spoustu otázek, které bych ráda položila autorce. Úžasné bylo, že Marit je naprosto skvělá osůbka plná elánu a optimismu a posezení s ní bylo vážně příjemné a pro mě osobně obohacující. Dozvěděla jsem se, že v Praze není poprvé, moc se jí tu líbí, ve volném čase vyrábí šperky s motivem svých knih a určitě se můžeme těšít na pokračování Závějů. Nebyla to pouze autorka, z koho jsem byla nadšená. Setkala jsem se se spoustou báječných lidí, jejichž tvorbu moc ráda sleduji. Mezi ně rozhodně patří Kája, Kamila, Markéta a nebo třeba Bára.

Ze Smetany Q, která patří mezi moje nejoblíbenější kavárny a kde se konal Book club jsme s touto skvělou partou lidí vyrazili na veletrh Svět knihy! Všichni jsme byli naprosto natěšení, jako správní knihomolové a také jsme si to pořádně užili a já osobně jsem se nasmála jako dlouho ne. Zejména Kuba má tak specifický humor, že se nedalo přestat smát. :D

Na Svět knihy jezdím pravidelně už asi čtvrtým rokem a opět nezklamal! Odnesla jsem si odtamtud celkově osm knih a jsem se svým výběrem spokojená a z knih ještě teď maximálně nadšená!

Jen mě mrzí jedna věc, a to je, že mi blbne paměťová karta na mém foťáku a některé fotky opravdu fotogenických stánků se mi bohužel smazaly. Myslím tím zejména stánky nakladatelství Host, Paseka a Argo.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat za tu možnost, kterou jsem dostala a zažila jsem jeden z nejúžasnějších dnů a vděčím za to všem lidem, kteří tam se mnou byli. Povídat si o knihách mě nikdy nepřestane bavit a knihy vždycky budou mou vášní a budou mě činit šťastnou.




Já a hromadění knih

29. dubna 2017 v 22:54 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Tentokrát bych chtěla otevřít další téma, které je mou součástí a už se toho asi nikdy nezbavím. Jedná se o to, jak hromadím nové a nové knihy. Je to jeden velký začarovaný kruh, z kterého se nejspíš nikdy vymotám.

Odstartovalo to před pár lety. Začala jsem si knihy kupovat, protože jsem toužila je vlastnit. Co je pro mě knihomola lepší pocit, než mít vlastní knihy ve své krásné knihovničce? Jenže nastává tu jeden velký problém. Těch knih už je příliš a já mám takové podezření, že je brzy nebudu mít už kam dávat. Největším úskalím však je to, že s nakupováním knih nedokážu přestat. Když si půjčuju knihu z knihovny, mám k ní takový chladný vztah, protože vím, že už ji brzy nebudu vlastnit a bude jednoudše pryč a to mě prostě deprimuje. U nakoupených knih vím, že jsou jen moje a mohu se k nim dostat kdykoli jen budu chtít. Někdy je to risk, kupovat si knihu, aniž bych věděla, že se mi bude opravdu líbit. Ja ale sázím na jistotu a vybírám si knihy, u kterých tuším, že se mi líbit budou a tak to většinou také je.

Probíhá to vždycky tak, že mám v hlavě seznam knížek, o kterých vím, že je jednoduše musím vlastnit a dokud je opravdu nemám, jsem celá nesvá a nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco schází. Pak ale přichází další pro mě nepochopitelná věc. Když už mám všechny vytoužené knihy a mám na chvíli pokoj, jdu stejně do knihovny a tam si napůjčuju další várku knížek, protože jsem nejspíš už úplně nemocná a tohle je jasná diagnóza. Mám doma zhruba 80 nepřečtených knih a ty chudinky čekají, až si jich budu konečně všímat. Jenže nee, já prostě nemám nikdy dost a věřte mi, hrozně mě to štve, chtěla bych tu nenasytnost v sobě nějak zastavit, ale to nejde. Zatím jsem nepřišla na to, jak z tohoto začarovaného kruhu ven. Nejspíš si myslím, že když si vytoužené knihy nekoupím nebo nepůjčím hned, asi mi utečou a už je nikdy v životě neseženu nebo vážně netuším, kde je chyba.

Myslím si, že mě jednou to moje obrovské kvantum knih zavalí a až potom si uvědomím, že je správný čas přestat s touto mou posedlostí. Všem je nám však jasné, že se tak nikdy nestane a já budu stále vesele nakupovat další a další nové knihy.


Bojujete se stejným problémem? Neříkejte mi, že jsem jediná! :D

Infinity

Jak moc mě ovlivňují knižní recenze

23. dubna 2017 v 1:43 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Po dlouhé době tu máme názorový článek. Upřímně mě moc mrzí, že takové články už vůbec nepíšu, a proto to chci postupně začít měnít. Dnešním tématem bude to, jak mě ovlivňují knižní recenze ostatních a zda je to tak správné.

Toto téma mi v hlavě leží už opravu dlouho. Nevím, kdy přesně nastal ten zlom, ale mám takový pocit, že to bylo v té době, kdy jsem začala objevovat všechny knižní blogy a začala jsem být knihami posedlá. Můj seznam knižních blogerů, které pravidelně čtu stále narůstá, takže se mi stává, že jsem všemi možnými recenzemi úplně zahlcená. Pravdou je, že mě to moc baví číst a už mám své stálice, u kterých vím, že když napíšou negativní recenzi na nějakou knihu, automaticky se jejímu přečtení vyhýbám. Opravdu jen výjimečně po takové knize sáhnu. Přivádí mě to ale k myšlence, zda je to tak vůbec správně. Připadá mi, že tímto způsobem stále selektuji, co si musím přečíst a čemu nedám šanci vůbec. Myslím si, že je to tak správné z toho důvodu, že vycházejí stále nové a nové knihy a já si tak můžu vybrat, které za to opravdu stojí a která ne. Špatně je to podle mě proto, že tak můžu přijít o četbu knížky, která by se mně osobně mohla líbit a já jí ani nedám šanci, jen kvůli negativním recenzím.

Dřív jsem přišla do knihkupectví a knihy jsem si vybírala tak, že jsem si četla anotace a dala jsem na svůj instinkt, která kniha by mě mohla opravdu zaujmout a tu jsem si také koupila. Teď je to tak, že přijdu do knihkupectví a rovnou mi v hlavě šrotují myšlenky jako: tak na tuhle knihu jsem četla skvělé recneze, tu bych si chtěla přečíst. V druhém případě: tak tahle měla hodnocení jen 60%, ta určitě nestojí za koupi a jen kolem ní projdu a automaticky ji odepíšu. Kompletně se mi tedy změnil přístup k nakupování knih a myslím si, že se jen tak nezmění.

Myslím si, že knižní blogy jsou úžasná věc, proto jeden taky píšu, ale často nám až moc usnadňují výběr toho, co chceme a necheme číst. Samozřejmě, je to o individuálním přístupu a vím, že bych neměla být tak lehce ovlivnitelná, ale když mám s mými oblíbenými knižními blogery podobný vkus, automaticky jim věřím, že když nějakou knihu pochválí, musí být super a naopak.

Jak vy osobně toto vnímáte? Necháváte se ovlivňovat recenzemi ostatních čtenářů nebo dáváte pouze na svůj úsudek?

Infinity

Buzíčci - recenze

8. dubna 2017 v 22:59 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Kniha Buzíčci mě zaujala už nějaký ten pátek zpátky, ale stále jsem její četbu odkládala a až teď nastal ten pravý čas si ji přečíst. Když jsem ji zahlédla v knihovně, věděla jsem, že tentokrát se do ní už musím pustit a zjistit, jaká vlastně je. Četla jsem o ní samé kladné recenze a to mě samozřejmě také hodně ovlivnilo a věděla jsem, že mě čeká skvělý čtenářský zážitek. Přesně to mi tato kniha také nakonec dala.

Dalším poznatkem je, že mě to poslední dobou čím dál tím víc táhne k české literatuře, protože při každé přečtené knize od českých autorů se mi stále potvrzuje, jaké jsou to literární skvosty. Jan Folný toto potvrdil svou knihou, která mě chytla již od prvních stránek a kdykoli jsem měla volný čas, hltala jsem stránku za stránkou, povídku za povídkou.

Anotace: Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou "stejní lidé jako ostatní", nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové "jsou".
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich "hrdinům", balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích.
Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.


Další články