Magický průvodce městem pod pahorkem - recenze

16. června 2017 v 19:33 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně je tu další článek! Ani nevíte, jak velkou mám radost, že můžu něco nového napsat na blog! Věnovala jsem se teď dlouhou dobu psaní bakalářské práce a vážně to nebyla sranda, takže jsem neměla absolutně žádný čas. Ale teď jsem zpět a určitě bych se svému blogu chtěla konečně také víc věnovat!

Anotace: Šéfredaktor Olli Suominen vede středně velké nakladatelství, zaměřené na knížky pro děti a populárně naučnou literaturu. Jeho poklidný život, plný práce i rodinné rutiny, se změní, když si založí facebookový účet. Ozvou se mu totiž nejen kamarádi z dětství, ale i jeho první láska, nyní slavná spisovatelka, jež mu nabídne novou knihu - Magický průvodce městem. Citově okoralý Olli znovu zažívá probouzející se vášeň a posléze se ocitá před zásadním rozhodnutím. V době, kdy příprava rukopisu vrcholí a text se chystá do sazby, beze stopy zmizí jeho manželka a syn. Pouze na Ollim, bojujícím s vlastní amorálností a šrámy na duši, teď záleží, zda se rodina opět shledá. Šanci má jen jednu. Anebo?

Od té doby, co vyšla kniha Magický průvodce městem pod pahorkem, jsem věděla, že ji musím mít. Když mi tato kniha přišla jako recenzní výtisk od Megaknih, měla jsem vážně největší radost. Kniha má úžasnou obálku a slibuje Finské podivno, se kterým jsem se setkala osobně poprvé! Absolutně jsem nevěděla, co mám čekat a to mě k přečtení nejvíce lákalo. Nečetla jsem ještě Literární spolek Laury Sněžné, takže pro mě styl psaní autora bylo něco úplně nového.

A já vám nevím. Já jsem očekávala opravdu hodně, ale ne tohle. Byly chvíle, kdy jsem chtěla knihu i odložit a prostě ji už nedočíst. Jsem ale ráda, že jsem to neudělala, protože jsem se pak dočkala zajímavých částí, které stály za přečtení. Jen je škoda toho, že je v Magickém průvodci městem pod pahorkem také spousta míst, která mě absolutně nebavila a nudila. Ale když to celé shrnu, je to opravdu divná kniha, jak Finské podivno slibuje, rozuzlení určirých částí jsem absolutně nečekala a uznávám, že autor si umí se čtenářem dost dobře pohrát a nechat ho do poslední chvíle v napětí.

 

Můj první Book club a Svět knihy 2017

17. května 2017 v 20:31 | Infinity |  Útržky z mého života
Obávám se, že nedokážu popsat slovy všechny mé pocity, které se pojí s magickým dnem, a to konkrétně s 13. květnem 2017. Nemohla jsem ani dospat, jak moc jsem se těšila a byla jsem plná očekávání. Také jsem byla pořádně nervózní, protože mě čekalo setkání se spoustou lidí, které jsem ani neznala. Abych vás ale uvedla do situace. Už delší dobu sleduju Kubu z Book´s calling a moc se mi zalíbil jeho projekt Book club, ve kterém mají blogeři možnost zpovídat české autory nejnovějších knih na trhu. Říkala jsem si, že by bylo úžasné být tohoto klubu součástí a tak jsem neváhala a zkusila své štěstí a ono to vyšlo! Kuba mě vzal mezi úžasnou partu lidí a já nemohla být šťastnější! Víte, je naprosto dokonalé, moci mluvit s autorkou, jejíž knihu jste akorát dočetli a jste plni dojmou.

Můj první Book club byl s norskou spisovatelkou Marit Reiersgard, která napsala krimi Závěje. Kniha se mi moc líbila, takže jsem měla na mysli spoustu otázek, které bych ráda položila autorce. Úžasné bylo, že Marit je naprosto skvělá osůbka plná elánu a optimismu a posezení s ní bylo vážně příjemné a pro mě osobně obohacující. Dozvěděla jsem se, že v Praze není poprvé, moc se jí tu líbí, ve volném čase vyrábí šperky s motivem svých knih a určitě se můžeme těšít na pokračování Závějů. Nebyla to pouze autorka, z koho jsem byla nadšená. Setkala jsem se se spoustou báječných lidí, jejichž tvorbu moc ráda sleduji. Mezi ně rozhodně patří Kája, Kamila, Markéta a nebo třeba Bára.

Ze Smetany Q, která patří mezi moje nejoblíbenější kavárny a kde se konal Book club jsme s touto skvělou partou lidí vyrazili na veletrh Svět knihy! Všichni jsme byli naprosto natěšení, jako správní knihomolové a také jsme si to pořádně užili a já osobně jsem se nasmála jako dlouho ne. Zejména Kuba má tak specifický humor, že se nedalo přestat smát. :D

Na Svět knihy jezdím pravidelně už asi čtvrtým rokem a opět nezklamal! Odnesla jsem si odtamtud celkově osm knih a jsem se svým výběrem spokojená a z knih ještě teď maximálně nadšená!

Jen mě mrzí jedna věc, a to je, že mi blbne paměťová karta na mém foťáku a některé fotky opravdu fotogenických stánků se mi bohužel smazaly. Myslím tím zejména stánky nakladatelství Host, Paseka a Argo.

Ještě jednou bych chtěla poděkovat za tu možnost, kterou jsem dostala a zažila jsem jeden z nejúžasnějších dnů a vděčím za to všem lidem, kteří tam se mnou byli. Povídat si o knihách mě nikdy nepřestane bavit a knihy vždycky budou mou vášní a budou mě činit šťastnou.




Já a hromadění knih

29. dubna 2017 v 22:54 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Tentokrát bych chtěla otevřít další téma, které je mou součástí a už se toho asi nikdy nezbavím. Jedná se o to, jak hromadím nové a nové knihy. Je to jeden velký začarovaný kruh, z kterého se nejspíš nikdy vymotám.

Odstartovalo to před pár lety. Začala jsem si knihy kupovat, protože jsem toužila je vlastnit. Co je pro mě knihomola lepší pocit, než mít vlastní knihy ve své krásné knihovničce? Jenže nastává tu jeden velký problém. Těch knih už je příliš a já mám takové podezření, že je brzy nebudu mít už kam dávat. Největším úskalím však je to, že s nakupováním knih nedokážu přestat. Když si půjčuju knihu z knihovny, mám k ní takový chladný vztah, protože vím, že už ji brzy nebudu vlastnit a bude jednoudše pryč a to mě prostě deprimuje. U nakoupených knih vím, že jsou jen moje a mohu se k nim dostat kdykoli jen budu chtít. Někdy je to risk, kupovat si knihu, aniž bych věděla, že se mi bude opravdu líbit. Ja ale sázím na jistotu a vybírám si knihy, u kterých tuším, že se mi líbit budou a tak to většinou také je.

Probíhá to vždycky tak, že mám v hlavě seznam knížek, o kterých vím, že je jednoduše musím vlastnit a dokud je opravdu nemám, jsem celá nesvá a nemůžu se zbavit pocitu, že mi něco schází. Pak ale přichází další pro mě nepochopitelná věc. Když už mám všechny vytoužené knihy a mám na chvíli pokoj, jdu stejně do knihovny a tam si napůjčuju další várku knížek, protože jsem nejspíš už úplně nemocná a tohle je jasná diagnóza. Mám doma zhruba 80 nepřečtených knih a ty chudinky čekají, až si jich budu konečně všímat. Jenže nee, já prostě nemám nikdy dost a věřte mi, hrozně mě to štve, chtěla bych tu nenasytnost v sobě nějak zastavit, ale to nejde. Zatím jsem nepřišla na to, jak z tohoto začarovaného kruhu ven. Nejspíš si myslím, že když si vytoužené knihy nekoupím nebo nepůjčím hned, asi mi utečou a už je nikdy v životě neseženu nebo vážně netuším, kde je chyba.

Myslím si, že mě jednou to moje obrovské kvantum knih zavalí a až potom si uvědomím, že je správný čas přestat s touto mou posedlostí. Všem je nám však jasné, že se tak nikdy nestane a já budu stále vesele nakupovat další a další nové knihy.


Bojujete se stejným problémem? Neříkejte mi, že jsem jediná! :D

Infinity
 


Jak moc mě ovlivňují knižní recenze

23. dubna 2017 v 1:43 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Po dlouhé době tu máme názorový článek. Upřímně mě moc mrzí, že takové články už vůbec nepíšu, a proto to chci postupně začít měnít. Dnešním tématem bude to, jak mě ovlivňují knižní recenze ostatních a zda je to tak správné.

Toto téma mi v hlavě leží už opravu dlouho. Nevím, kdy přesně nastal ten zlom, ale mám takový pocit, že to bylo v té době, kdy jsem začala objevovat všechny knižní blogy a začala jsem být knihami posedlá. Můj seznam knižních blogerů, které pravidelně čtu stále narůstá, takže se mi stává, že jsem všemi možnými recenzemi úplně zahlcená. Pravdou je, že mě to moc baví číst a už mám své stálice, u kterých vím, že když napíšou negativní recenzi na nějakou knihu, automaticky se jejímu přečtení vyhýbám. Opravdu jen výjimečně po takové knize sáhnu. Přivádí mě to ale k myšlence, zda je to tak vůbec správně. Připadá mi, že tímto způsobem stále selektuji, co si musím přečíst a čemu nedám šanci vůbec. Myslím si, že je to tak správné z toho důvodu, že vycházejí stále nové a nové knihy a já si tak můžu vybrat, které za to opravdu stojí a která ne. Špatně je to podle mě proto, že tak můžu přijít o četbu knížky, která by se mně osobně mohla líbit a já jí ani nedám šanci, jen kvůli negativním recenzím.

Dřív jsem přišla do knihkupectví a knihy jsem si vybírala tak, že jsem si četla anotace a dala jsem na svůj instinkt, která kniha by mě mohla opravdu zaujmout a tu jsem si také koupila. Teď je to tak, že přijdu do knihkupectví a rovnou mi v hlavě šrotují myšlenky jako: tak na tuhle knihu jsem četla skvělé recneze, tu bych si chtěla přečíst. V druhém případě: tak tahle měla hodnocení jen 60%, ta určitě nestojí za koupi a jen kolem ní projdu a automaticky ji odepíšu. Kompletně se mi tedy změnil přístup k nakupování knih a myslím si, že se jen tak nezmění.

Myslím si, že knižní blogy jsou úžasná věc, proto jeden taky píšu, ale často nám až moc usnadňují výběr toho, co chceme a necheme číst. Samozřejmě, je to o individuálním přístupu a vím, že bych neměla být tak lehce ovlivnitelná, ale když mám s mými oblíbenými knižními blogery podobný vkus, automaticky jim věřím, že když nějakou knihu pochválí, musí být super a naopak.

Jak vy osobně toto vnímáte? Necháváte se ovlivňovat recenzemi ostatních čtenářů nebo dáváte pouze na svůj úsudek?

Infinity

Buzíčci - recenze

8. dubna 2017 v 22:59 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Kniha Buzíčci mě zaujala už nějaký ten pátek zpátky, ale stále jsem její četbu odkládala a až teď nastal ten pravý čas si ji přečíst. Když jsem ji zahlédla v knihovně, věděla jsem, že tentokrát se do ní už musím pustit a zjistit, jaká vlastně je. Četla jsem o ní samé kladné recenze a to mě samozřejmě také hodně ovlivnilo a věděla jsem, že mě čeká skvělý čtenářský zážitek. Přesně to mi tato kniha také nakonec dala.

Dalším poznatkem je, že mě to poslední dobou čím dál tím víc táhne k české literatuře, protože při každé přečtené knize od českých autorů se mi stále potvrzuje, jaké jsou to literární skvosty. Jan Folný toto potvrdil svou knihou, která mě chytla již od prvních stránek a kdykoli jsem měla volný čas, hltala jsem stránku za stránkou, povídku za povídkou.

Anotace: Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky. A to je dobře. Spisovatelé pak totiž nemusejí aktivisticky dokazovat, že gayové a lesby jsou "stejní lidé jako ostatní", nebo naopak ostentativně vystavovat své nejrůznější úchylky. Důvodem k příběhu už zkrátka nemusí být fakt, že homosexuálové "jsou".
A právě to si velmi dobře uvědomuje Jan Folný ve sbírce povídek Buzíčci. Už sám název jako by naznačoval autorův postoj k jejich "hrdinům", balancující mezi ironií a soucitem. Frustrovaný otec od rodiny setkávající se v gay baru s vietnamským mladíkem, slavný zpěvák, který nepřijede na třídní sraz, zamilovaný ligový fotbalista, starý muž chystající se do domova důchodců a řada dalších postav zde defiluje ve vzájemně provázaných příbězích.
Folný přitom dokáže přesvědčivě střídat žánry a styly vyprávění, a jasně tak dokazuje, že toto téma konečně i u nás vykročilo z ghetta, aby se stalo literaturou.


Moudré z nebe - recenze

3. března 2017 v 16:14 | Infinity |  Knihy a mé recenze
O knize Moudré z nebe jsem zaslechla hlavně díky blogové scéně. Tato kniha se začala objevovat na čím dál víc blozích a mě začala moc zajímat. Pak se mi jednoho dne ozval samotný autor Richard Skolek s nabídkou zaslání recenzního výtisku a já jsem samozřejmě ani sekundu neváhala. A získala jsem tak do knihovničky úplně úžasnou knížku!

Anotace: Kniha Moudré z nebe je dětským deníčkem, který je však určen dospělým čtenářům. Nenajdete zde žádnou literární uhlazenost, žádný vysoký styl, jen vyprávění malého kluka, který si nebere servítky, často odbíhá od tématu a plete páté přes deváté.


Recenze: Autor Richard Skolek nás čtenáře nechává nahlédnout do svého deníčku, který je plný příhod z jeho dětství v letech 1992-1997. Hodně z nás si psalo deníček plný zkreslených úvah o životě, když jsme byli malí. A mnohdy jsou to úplné poklady! Myšlenkové pochody, ke kterým dojdou malé děti, jsou většinou neskutečně vtipné a naivní a jinak tomu nebylo ani v knize Moudré z nebe.

Ztracená - recenze

25. února 2017 v 22:54 | Infinity |  Knihy a mé recenze
A máme tu novou recenzi! Tentokrát bude řeč o milostném thrilleru Anny Ekbergové s názvem Ztracená. Setkala jsem se většinou s pozitivním hodnocením ale já osobně jsem nebyla úplně na 100 % spokojená. V knize bylo tolik nereálných situací, až mi z toho někdy přecházel zrak a zůstával mi nad tím rozum stát. Ale plusem je rozhodně neustálá akce, která čtenáře udržuje v pozornosti a musí číst dál a dál!


Anotace: Brilantní dánský thriller o chamtivosti, vraždě, podvodu a osudových rozhodnutích zavede čtenáře do malebných dánských rybářských vesnic, ale i do majestátních sídel a nebezpečného podsvětí Kodaně.
Louisa je mladá žena, které žije s přítelem Joachimem na malém Christianově ostrůvku, kde také provozuje kavárnu. Jednoho letního dne, během nejrušnějšího období roku, za ní přijde muž s tvrzením, že Louise je jeho manželkou Helenou, která se beze stopy ztratila před třemi lety. Žena na fotografiích, které jí ukáže, se Louisa skutečně velmi podobá. Policie se pouští do vyšetřování, při němž vychází najevo, že Louisa má na hlavě jizvy po zranění. Mohlo by to být příčinou ztráty paměti?

Louisa je skutečně Helena Söderbergová, dědička obchodního impéria, Edmundova manželka a matka dvou dětí. Musí se rozloučit s Joachimem a začít "nový" život či spíš se vrátit k tomu starému, na který si však vůbec nevzpomíná. Co se skutečně přihodilo té noci, kdy Louisa/Helena zmizela?

Děj intenzivního thrilleru je neustále dva kroky před čtenáři a zápletka nezadržitelně spěje k překvapivému rozuzlení.

Knižní přírůstky za leden - únor 2017

14. února 2017 v 12:42 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně jsem tu s novým článkem, a to tentokrát s novými knižními přírůstky, které přibyly do mé knihovničky po Vánocích. Je to pro mě jedna z těch nejlepších terapií, nakupovat si nové knihy. Zvládla jsem zkouškové? Potřebovala jsem se přeci odměnit knížkou. Jsem na nervy z psaní bakalářky? Pořídím si nový komiks.

Z těchto přírůstků jsem už stihla přečíst Martu v roce vetřelce a PANEBOŽE! To byla tak úžasná kniha, že ještě teď ji mám živě v paměti. Když jsem ji četla, nemohla jsem skoro ani spát, jak moc jsem na ni myslela. Zařadila se mezi nejlepší knihy, které jsem měla možnost kdy přečíst. Petra Soukupová je má oblíbená česká spisovatelka a tímto počinem si mě naprosto získala. Dokázala napsat román ve formě deníku, který je tak moc reálný, až mi z toho běhal mráz po zádech.

Nejčerstvější novinkou, kterou jsem si pořídila včera je Slaďák, naprosto dokonalý komiks, který jsem přečetla za 15 minut a ještě dlouho jsem se musela usmívat od ucha k uchu. Je tak překrásně zpracovaný a vystihuje krásné chvilky v partnerském vztahu. Ve spoustě bodech jsem se našla a rozhodně tímto komiksem budu listovat pokaždé, když nebudu mít úplně nejlepší náladu.

Rozečtenou mám knihu Ztracená od nakladatelství Metafora. Je to recenzní výtisk, z kterého mám ohromnou radost, protože kniha je velice čtivá a napínavá. Jsem si jistá, že konec bude strhující a naprosto ho nebudu čekat. Thrillery jednou za čas čtu moc ráda, musím je sice prokládat pokaždé romány, ale ráda se k nim vracím.

Dívka v ledu byla pro mě taky velice očekávanou knížkou a podle všech těch nadšených recenzí se nemůžu dočkat, až se do ní začtu. Bludy z nudy jsou prý taky pecka. Nechala jsem se strhnout doporučením od mých oblíbených knižních booktuberů a důvěřuji jejich tipům. A knihy od Monse Kallentofta? Mám už kompletní sbírku a moje mamka je z tohoto spisovatele a jeho tvorby naprosto unešená. Mně je tedy jasné, že já budu taky, protože mamka je náročný čtenář a nelíbí se jí jen tak něco.

Říkej mi princezno, Pěšky mezi buddhisty a komunisty, Fontána. To jsou poslední kousky do mé obří knižní sbírky. Myslím si, že nikdy v životě nedokážu přestat hromadit další a další knížky. Nedokážu to nidky zastavit, protože je to něco, co mě dělá opravdu šťastnou. A já si myslím, že to je opravdu moc důležité, když člověk něco takového ve svém životě najde.





Další články