Nikdyuš - recenze

8. července 2018 v 16:42 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Opět se budu opakovat, ale KONEČNĚ tu je nová recenze! Tentokrát na úžasnou dětskou knihu Nikdyuš, která mě dovedla k rozhodnutí, že se rozhodně pustím do dalších fantasy knih, do kterých se mi nechtělo a já teď vůbec nechápu proč.

Anotace: Morrigan Crowová je prokletá. Narodila se v ten nejnešťastnější den a všichni ji obviňují, že má na svědomí každou místní pohromu. A co je horší, kvůli kletbě je odsouzena zemřít v den svých jedenáctých narozenin. Pak ale potká Jupitera Northa, podivného muže, který ji dostane do tajemného světa Nikdyuš. Aby tu Morrigan mohla zůstat v bezpečí před hrozivou kletbou, musí najít způsob, jak úspěšně absolvovat zkoušky. Objeví nakonec svůj mimořádný talent?



Recenze: Novinka Nikdyuš, která je dětskou fantasy - je knížka, která mě zaujala na první pohled! A to fantasy vůbec nečtu! Jenže na tuto knížku jsem četla tolik chvály, že jsem si ji nemohla nechat ujít. Nikdyuš je často přirovnáváno k Harry Potterovi, ale já osobně si myslím, že autorce Jessice Townsend se povedlo vybudovat úplně nový a originální svět.

Hlavní hrdinka příběhu Morrigan Crowová je prokletá. Měla tu smůlu, že se narodila jako prokleté dítě a všichni ji obviňují z každé pohromy, která se v její blízkosti stane. Dalším neštěstím je to, že ve svých dvanácti letech má zemřít. Celý život si tedy Morrigan připadá zbytečná a nikdo z její rodiny ji nemá rád. Morrigan je už se svým osudem smířená, ale pak se stane zázrak. Objeví se Jupiter North, který hlavní hrdinku zachrání a odveze ji do naprosto neznámého města Nikdyuš. Morrigan tak dostane šanci se stát součástí "Divinské společnosti". Musí ale podstoupit čtyři zkoušky, které budou opravdu náročné.
 

Černá díra - recenze

27. května 2018 v 22:59 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Je to opravdu k nevíře, ale konečně je tu nová recenze! Tentokrát bych vám chtěla představit kriminální thriller Černá díra od islandské autorky detektivních příběhů Yrsy Sigurdardóttir. Četla jsem od této autorky Pamatuji si vás všechny a DNA. Obě knihy jsem recenezovala - odkazy jsou ZDE a ZDE. Vše, co Yrsa napíše, se mi líbí a její příběhy mi ještě dlouho rezonují v hlavě. Černá díra je druhým dílem ze série Freyja a Huldar. První díl DNA mě tenkrát opravdu dostal a není tomu jinak u druhého dílu!

Anotace:

Tajemná hrozba z minulosti se naplňuje

Na školním hřišti je po deseti letech vyzvednuta časová kapsle s představami tehdejších školáků o budoucnosti. Jedna ze zpráv však nese nenávistnou předpověď smrti několika lidí. Uvádí ale jen jejich iniciály. Je opravdu třeba brát vážně vzkaz třináctiletého teenagera?

Detektiv Huldar tuší, že vyšetřování banálního případu ze školy dostal na starost jen proto, aby ho drželo stranou od skutečné policejní práce. Jeho poslední případ ho připravil o profesionální kredit i post šéfa oddělení. Přesto bere nový úkol vážně a obrací se na dětskou psycholožku Freyju, aby prozkoumala, co za dítě mohlo tak výhružný dopis napsat. Navíc by se s Freyjou rád usmířil a sblížil. Na to ale pořád není vhodný čas, zvlášť když se oba znenadání ocitají uprostřed dalšího složitého případu.

Vynořuje se totiž souvislost mezi dopisem a řadou událostí z poslední doby: ve vířivce na zahradě rodinného domku jsou nalezeny uříznuté ruce a jeho majitel je krátce nato brutálním způsobem zavražděn. Iniciály jeho jména jsou na seznamu dopisu z minulosti. Je to jen náhoda?

Když je objevena jiná mrtvola a další odříznuté části těla, Huldar s Freyjou se pouštějí do zběsilého závodu s časem, aby včas odhalili pisatele, oběti i vraha před tím, než dojde k dalším vraždám. Zdá se, že čas zúčtování zřejmě nadešel…


Recenze: Příběh začíná tím, že je na školním hříšti objevena časová kapsle s předpovědí žáků do budoucna. Jeden vzkaz je ovšem velice znepokojující - iniciály určitých lidí jsou spojeny s jejich naplánovanou smrtí. Huldar dostává k řešení nový případ, protože tyto plány malého školáka z minulosti se postupně začínají plnit. Jedná se pouze o náhodu nebo o nevyřízené účty?

Huldar je sice sesazen ze své pozice vedoucího vyšetřovatele kvůli tragédii, která se stala v minulém díle, ale to nemění nic na tom, že se postupně dostává do čela vyšetřování i těchto záhadných vražd. Opět se spojuje s dětskou psycholožkou Freyjou a je velice zábavné sledovat jejich vztah, který se postupně vyvíjí. Jejich dialogy jsou jediným vtipným prvkem této knihy. Yrsa na druhé straně do tohoto příběhu zasazuje i malé děti a tím ve čtenáři prohlubuje beznaděj a nepříjemné pocity z četby.

Skoncovat s Eddym B. - recenze

5. března 2018 v 21:40 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Dnes vám přináším recenzi na jednu zcela výjimečnou knihu, která mě tak zasáhla, že jsem nebyla schopná už přes dva týdny sepsat mé pocity z ní. To se mi dlouho nestalo, protože vždycky vím, co o dané knize napsat.

Anotace: Románová senzace z Francie popisuje s mimořádnou otevřeností a syrovostí autorovo strastiplné dětství, poznamenané sociálně a kulturně omezeným prostředím chudého severofrancouzského venkova, ale také jeho postupně odhalovanou homosexualitou.
Louisův výjimečný debut zaznamenal od svého vydání neuvěřitelný ohlas: knihy tehdy dvaadvacetiletého studenta se jen ve Francii prodalo přes 300 000 výtisků a byla již přeložena do více než dvaceti jazyků. Na francouzské i mezinárodní scéně vyvolala bouřlivou debatu coby literární experiment stojící na pomezí uměleckého textu a dokumentu, ale také díky otázkám, které klade: Jak se vymanit z pasti sociálního prostředí? Jak se vypořádat se svou sexuální orientací? Jak se dobrat svobody? Stejně jako samotné téma knihy zaujme i bravurní způsob jeho podání.


Recenze: Édourad Louis sepsal příběh o Eddym B., což je on samotný. Tato kniha je zpověď zejména o jeho dětství, rodině, škole. To vše autor prožíval na severofrancouzském venkově. Jedná se o příběh o odlišnosti a o tom, jak to okolí není schopné přijmout. Eddy Belleguelle je narozen do sociálně slabé rodiny, kde se nedočká žádného pochopení a rodiče i sourozenci jsou přímo nesnesitelní. Jeho odlišností je to, že je gay a kvůli tomu si projde přímo peklem, a to zejména ve škole, kde slýchává jen samé sprosté nadávky a setkává se pouze s nepochopením. Nejhorší pro Eddyho bylo zejména, přiznat si to sám sobě. Když na sobě Eddy zpozoruje, že je jiný a že jeho tělo mu to dává najevo ve všech možných směrech, nejradši by sám sebe změnil a byl by "normální". Bylo pro něj neskutečně těžké, denně čelit posměškům a pohrdání. Přesně kvůli těmto těžkostem věděl, že navždy musí opustit místo, kde se narodil.

Při čtení tohoto románu mi bylo smutno a místy jsem nemohla uvěřit tomu, co čtu. Je to tak drsná zpověď plná zmaru a beznaděje, že byly chvíle, kdy jsem knihu chtěla odložit a už se k ní nevracet. Cítila jsem se tak, i proto, že se jedná o autobiografii bez jakýchkoliv příkras. Už dlouho ve mně žádná kniha takové pocity nevyvolala. Tolik jsem Eddymu držela palce, aby všechno zvládl a aby jeho životní cesta skončila dobře! Jestli se tak stane, to se musíte dočíst sami.

Konečné hodnocení: Skoncovat s Eddym B. doporučuji na 100 % a jsem si jistá, že si tuto knihu přečtu určitě ještě minimálně jednou. Po přečtení Eddyho si budete jistí tím, že váš život je úplně úžasný a že byste měli být vděční za všechno, co vás obklopuje.

Autor: Édouard Louis
Překlad: Sára Vybíralová
Nakladatelství: Paseka
Rok vydání v ČR: 2018
Počet stran: 212
ISBN: 9788074328695

Touto cestou bych chtěla mockrát poděkovat interenetovému knihkupectví MegaKnihy.cz za zaslání recenzního výtisku a celkově za úžasnou spolupráci. Moc si vážím tak skvělé komunikace, kterou se mnou udržují a za skvělý tým, který vždy uvítá každou mou recenzi!

Infinity
 


Život je nádherný

6. února 2018 v 3:03 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Tohle bude článek prostě jen tak, protože ho napsat chci. Někdy je těch myšlenek tolik, že se bojím, že je všechny nedokážu vypsat. Spoustu si jich nechávám jen ve své hlavě, ale pak jsou chvíle jako je tahle, kdy ještě opravdu pozdě v noci nespím a sepsat je potřebuju.

Seběhlo se toho teď v mém životě opravdu hodně a pořád se snažím si to uvnitř sebe nějak uspořádat, přijmout všechny ty věci a čelit jim. Všechno se to postupně vstřebává, jak plyne čas, ta skládačka se postupně skládá. V hlavě zůstala spousta vzpomínek, ale srdce? Srdce už je dávno jinde, má už na práci něco úplně jiného, komplikovanějšího, co se nejspíš ani nikdy nedořeší. Někdy si svůj život představuji jako film, na který se dívám, jehož jsem divákem a všechno to vidím zpovzdálí. Ty momenty, uvědomění, ztráty, oživlé naděje a zase ztráty a propady do beznaděje. A jak se na ten svůj film tak dívám, neustále mi hlavou běží otázky: jaké asi bude rozuzlení? Jak to celé skončí? Chtěla bych to vědět?


Odpověď je úplně snadná. Nechtěla, protože to, co mě teprve čeká, bude stát za to. Ten moment, na který čekám, ten zlom, velké BUM, které přijde, mi vyrazí dech a já už budu připravená. Jsem si tak jistá, jako nikdy předtím. I když tahle zpověď může znít smutně a moc komplikovaně, nemá tomu tak být. Má tu být znát naděje, která je pro mě strašně důležitá a kterou si v sobě chovám. Protože já věřím, že věci se stanou tak, jak mají. Jsem šťastná, opravdu jsem, i když někdy jsem smutná a nedostávám odpovědi na moc důležité otázky, nosím v sobě neutuchající optimismus a sílu dál bojovat. Sílu dále se rvát o to, co chci a co mě může udělat tou úplně nejšťastnější. To na životě miluju, že nikdy nevíte, co může přijít, co váš může překvapit a když to zrovna nejméně čekáte, ono to najednou je. Ano, je pravdou, že za tím stojí hrozně moc těžkých chvil, pádů, smutku a nenaplněných očekávání. Ale tam vzadu, jo úplně tam v tom nejzazším koutě je ta JEDNA VĚC, která vám vrátí veškerou víru ve štěstí a v možnost si žít svůj velký sen.


Nevím, jestli to všechno dává smysl, ale pro mě je momentálně důležité, že mně to smysl dává naprosto dokonalý. Jsem šťastná, protože jsem nikdy nepřestala věřit. To je ten důvod, proč miluju každý nový den. Může mi nabídnout strašně moc nového a zároveň nemusí. Život je nádherný, i když vám není nejlíp. Je moc důležité si uvědomit, že váš momentální stav vůbec nic nemusí znamenat. On zas pomine a přijde opět něco úžasného, nečekaného, nového.

Infinity

DNA - recenze

26. prosince 2017 v 23:43 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Konečně jsem tu s další recenzí! Tentokrát bych vám chtěla představit kriminální thriller DNA od islandské autorky detektivních příběhů Yrsy Sigurdardóttir. Četla jsem Pamatuji si vás všechny a tuto knihu jsem recenzovala, na recenzi se můžete podívat ZDE. Moc se mi tento duchařský thriller líbil, a proto jsem neváhala a s chutí jsem se pustila do dalšího autorčina počinu. A opět jsem nadšená. O to víc mě těší, že DNA je prvním dílem z třídílné série. Na navazující knihy se už teď moc těším!

Anotace:

Brutální vražda jako trest - jaký skutek si ale zaslouží tak hrůzostrašnou odplatu?

Mladá žena byla brutálně zavražděna. Jediným člověkem, který by snad mohl zodpovědět mnohé z otázek, je její sedmiletá dcerka, která se v době vraždy ukrývala pod postelí. Ta však mlčí.
Čerstvě povýšený detektiv Huldar se obrací na psycholožku Freyju a Dětský dům, zabývající se dětskými traumaty. Freyja, která nedůvěřuje policii a už vůbec ne Huldarovi, není nadšená. Jejich spolupráci totiž komplikuje skutečnost, že se spolu nedávno vyspali po seznámení v baru, kde se Huldar vydával za někoho jiného. Přesto souhlasí a je rozhodnuta postarat se o bezpečnost malé Margrét.

Vrah mezitím pokračuje v zabíjení, zdá se, že je vždy o krok napřed a zanechává za sebou nesmyslné stopy: číselné řady, varovné SMS, záhadné výpočty načmárané na útržcích papíru. Poodhaluje se temný příběh, který měl zůstat zapomenut. Lze rozlousknout šifrované vzkazy včas? Kdo je další na řadě?

Autorka špičkových bestsellerů Yrsa Sigurdardóttir opět dokazuje, jak mistrně umí napsat napínavou a strhující detektivku, které nechybí spád, čtivost, přesvědčivé postavy ani inteligentní zápletky.

Tato kniha je prvním dílem nového cyklu, jehož protagonisty jsou psycholožka Freyja a policista Huldar.


Jak já jsem šťastná, že ty knihy mám

2. listopadu 2017 v 1:05 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Mám opět náladu se rozepsat o tom, jak vlastně miluju knížky a jak jsem šťastná, že je mám. Ono nejspíš bude těžké se z toho všeho vypsat, protože co se týče knih, mám toho v hlavě hrozně moc. Když jste knihomolem a milujete knížky, v myšlenkách jsou stále s vámi. Přemýšlíte nad knihou, kterou zrovna čtete, nad jejími postavami, nad tím, co se tam děje a co je možné, že se bude dít dál. Také přemýšlíte nad tím, co budete číst dál, co už jste přečetli, knihy mezi sebou navzájem porovnáváte. Pokud jste knižní bloger, dumáte nad tím, o které stojí za to napsat a o které z nich by bylo lepší pomlčet nebo před ní naopak varovat ostatní nějakou negativní recenzí. A tohle na tom právě miluju, buduje se ve vás neuvěřitelně bohatý vnitřní svět, který vás činí šťastnými. A pozor, pokud najdete stejně zapáleného člověk do knih, můžete tyto své světy společně sdílet! Takových lidí si opravdu moc vážím a jsem vděčná za to, že díky sociálním sítím a všem knižním instagramům a blogům, nikdy nemáte pocit, že jste v tom sami.

Je pravda, že jsem několik let dumala a stále jsem nevěděla, co by bylo přesně to, co bych chtěla dělat. Stále jsem si namlouvala, že bych jednou taky chtěla být spisovatelka, že po tom přeci touží každý knihomol a je to vysněná profese. Po nespočtu přečtených knih, které mám na kontě a vlastním prozření, kdy při studiu Literární akademie jsem se přistihla, že se do psaní vlastně nutím a vůbec mě to nenaplňuje, jsem došla k tomu, že o knihách chci psát. Ne psát je samotné, protože to zkrátka není nic pro mě. Zamýšlet se nad příběhy, hodnotit je, utvářet si na ně názor, hledat v tom napsaném smysl, koukat se skrze všechny ty skryté významy. Objevovat nepoznané žánry, opět se navracet k těm, které mám nejraději. Beru to jako opravdové a nefalšované štěstí, že jsem se v něčem takhle našla a že mě něco dokáže takhle naplňovat.

Už jen ten pocit, když si vybírám novou knihu nebo když zjistím, že od mého oblíbeného autora má vyjít něco nového. Nebo taky ten pocit, když je autogramiáda a já můžu mít výjimečnou knížku podepsanou od autora, který ji stvořil. A pak taky to, že můžu být součástí book clubu a debatovat se současnými českými spisovateli o jejich čerstvě vydaných knihách. To je k nezaplacení. Pro mě je rovněž moc důležité mít přátele, kteří vás chápou a můžete s nimi vést intelektuální debaty o knížkách a to společné nadšení, já to prostě miluju! Věřím tomu, že ne všichni toto pochopí, ne všichni uvidí v knihách to, co já. Samozřejmě se najdou tací, kteří si budou říkat, jak jsem divná, když mám přehled téměř o všech knižních novinkách a o čem vlastně jsou. Ale upřímně? Je mi to jedno, já si něco takového užívám naplno a už několik let mě to taaaaak baví a doteď nepřestalo a mám takové tušení, že ani nikdy bavit nepřestane. Knihy jsou zkrátka láska na celý život.



Fotku jsem si vypůjčila ZDE, přímo z blogu Martinusu, kde je zprostředkovaný jeden z mnoha Book clubů. Sice se netvářím moc nadšeně (já jsem ta v černém tričku, pro ty, kdo netuší :D), ale líbí se mi, jak je zachycená atmosféra přímo při debatě o knize. Zrovna tento večer se řešila úžasná kniha Leopardí kožich od Hany Kolaříkové.

A tohle je jednoduše můj svět. Našli jste se v nějakých bodech, o kterých se tu zmiňuji? V jakých a proč? Zajímají mě vaše postřehy!

Infinity

Bojovat za štěstí

18. října 2017 v 21:28 | Infinity |  Tok mých myšlenek
Jednou bych chtěla napsat taky článek, který se nebude tak úplně týkat knih. Bude to takové osobnější, plné pocitů a emocí, které bych ze sebe chtěla dostat.

Neprožívám zrovna nejlepší období a měla jsem teď spoustu času nad tím přemýšlet. Došla jsem k závěru, že ne vždycky všechno bude tak, jak chci a já se musím naučit to akceptovat. Trvalo mi hrozně dlouho, než jsem to pochopila. Vždycky jsem kolem sebe kopala a nutně si potřebovala prosadit tu svou a potřebovala jsem, aby všechno bylo tak, jak chci já. To moje uvědomění tkví v tom, že nemá cenu spoléhat na nějaké životní jistoty, protože ty prostě neexistujou a kdykoli se můžou rozpadnout. Uvědomila jsem si, že když spoustu věcí přestanu brát jako samozřejmost, nebudu se muset už takhle nikdy cítit. Jenže, co když to nedokážu? Obávám se, že stejně vždycky udělám stejnou chybu a pak zas budu na začátku.

Ve finále je nejdůležitější, abychom byli největší jistotou sami pro sebe, my samotní. My jsme tím člověkem, s kterým budeme žít už napořád. Nechci zklamávat samu sebe, přála bych si být dostatečně silná na to všechno kolem. Vždycky vědět, kdy udělat to nejsprávnější a nejrozumnější v onu chvíli. To nejlepší pro mě. Problém je nejspíš v tom, že mnohdy jednám na základě toho, co mi říká moje srdce a pak přicházejí ty následky, které v tu chvíli nevidím. Jde o to, že se někdy úplně neumím dívat dopředu a jednám jen podle toho, co zrovna chci, co je mi nejpohodlnější a s čím jsem nejšťastnější. Nedívám se na důsledky, protože nechci. Protože žiju pro ty určité chvíle a říkám si, že to bude všechno jen dobré a pak postupem času vidím, že moje impulzivní chování se nevyplácí. Všechno si uvědomím a pak je pozdě.

Přes tohle všechno ale chci bojovat. Nechci se vzdávat nadějí, že jednou se dočkám opravdového štěstí a nebudou to jen chvilkové a prchavé momenty. Chci bojovat o to, abych mohla být dlouhodoběji spokojená. Nechci, aby se mi do cesty stavěly věci, které by mě mohly dál okrádat o ten moc důležitý pocit vnitřní spokojenosti a klidu.

Vím, že skáču z jedné věci na druhou, ale jsou to věci, které potřebovaly ven. Potřebovala jsem je dostat na "papír" a ujistit se, že v tomhle nejsem sama.



Infinity

Knižní objev - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

8. října 2017 v 21:27 | Infinity |  Knihy a mé recenze
Dnes bych vám chtěla dát tip na úžasnou knížku, která se mi nedávno dostala do rukou. Jedná se o román dánské spisovatelky Helle Helle - Tohle jsem měla napsat v přítomném čase. Navíc mám od autorky podpis, protože byla nedávno v Praze, z čehož mám opravdu radost. Tato kniha se totiž zařadila mezi jedny z mých nejoblíbenějších za rok 2017.

Anotace: Mladá Dorte bydlí sama v domku naproti malému nádraží. Před rodiči předstírá, že studuje literaturu na univerzitě v Kodani, jenže to není pravda. Často je jí zatěžko vůbec vstát z postele, nechává plynout čas a čeká, co jí přivede do cesty náhoda. Také zkouší psát: o svém prvním příteli i dalších prchavých známostech a sexuálních zážitcích, o bezdětné tetě, po níž dostala jméno, o všem, co tak často nefunguje, jak by mohlo… Zvlášť když je člověku dvacet, v noci místo spaní poslouchá vlaky a neví, co se životem. Rafinovaná dánská autorka přivádí čtenáře do svého mikrovesmíru náznaků, ze kterých si můžou utkat vlastní, trochu bolestně smutný, ale i potměšile humorný příběh. Ať už to bude vaše první setkání s Helle Helle, nebo několikáté shledání, připravte se na originální literární zážitek. Ale pozor, možná kvůli němu zapomenete vystoupit ve správné stanici…


Recenze: Pravdou je, že jsem si tuto knížku pořídila zejména kvůli obálce. Je opravdu nádherná. Také anotace mě velice zaujala, protože přesně takové příběhy já mám ráda. Příběhy o mladých lidech, kteří nevědí, jak přesně žít a stále jen hledají ten správný směr, kterým by se mohli vydat a ne vždy se jim to úplně podaří. Připomnělo mi to mou milovanou Martu v roce vetřelce od Petry Soukupové. A také jsem získala to, co jsem očekávala. Plus jsem si naprosto zamilovala styl psaní autorky.

Další články